Poslední tóny

Kapitola 32.

Kayla

V úterý se ukázalo, že v Rusku ví, jak hrát basketbal. To jsem si tedy myslela i o Německu, ale to včera kluci od nás ze školy porazili docela jednoduše a dneska na ně Rusové nejspíš navážou.

Možná to bylo mým dýňovým koláčem, který mimochodem sklidil vážně úspěch, ale hochům se na hřišti opravdu dařilo. Ve hře se prosadili všichni, každý měl svůj moment slávy a bylo vidět, že trenér je spokojený.

"Ti moji Němci se budou plácat někde na konci," postěžovala si Ali, vedle které jsem seděla. 

"Upřímně jsem nečekala, že ti Rusové budou tak dobří."

"Já si reálně myslím, že by mohli porazit i ty naše hvězdy," sarkasticky se ušklíbla a zadívala se na tribunu, kde seděli basketbalisti od nás ze školy. Pečlivě sledovali svoje soupeře a snažili se pochytit jejich taktiku.

"Proč tolik sarkasmu?" zasmála  jsem se.

Ali se tvářila vážně. "Nemám je ráda. Ředitel je ze všech těch sportovců udělanej a zajímá ho jen to. A vím, že ty jsi taky sportovkyně, takže nejspíš nebudeš souhlasit, ale prostě v životě jsou i důležitější věci, než se jen neustále honit za míčem."

"Náhodou tě naprosto chápu," zadívala jsem se do prázdna, "jsem sice ve školním týmu, ale jenom proto, že potřebuju někde trénovat pro svoje osobní účely. Kdybych mohla, tak bych odešla."

"To by asi Hillová nebyla nadšená." Její kamenný výraz na tváři konečně povolil.

"Hillová možná ne, ale jsem si jistá, že třeba Violet by z toho byla nadšená."

"Á naše princezna," ušklíbla se, "ta musí docela žárlit, ne?"

"Nevím jestli žárlí, ale rozhodně mě nemá ráda. Na druhou stranu ale ví, že mě v týmu docela potřebují, takže i když mi věčně podkopává nohy, ví, že mi je nemůže zlomit."

"To je myšleno obrazně nebo doslova? Protože jestli to myslíš vážně, tak se jí začnu vyhýbat ještě víc." Vyděšeně se na mě podívala.

"Obrazně," zasmála jsem se, "teda... zatím. Bůhví, kdy jí to reálně napadne. A ty ji proč nemáš ráda? Vždyť jste spolužačky."

"No právě proto," odfrkla si," všechno se točí jenom kolem ní. Ona je zástupce třídy na všech důležitějších akcích, ona si vybírá vždy jako první, ona určuje to, co je "normální". Nebaví mě to."

"Jo tak to naprosto chápu. Mám pocit, že Brent je u nás ve třídě něco podobného. Minimálně teda s tím zástupcem třídy."

"A kdo z holek to u vás ve třídě dělá s ním?" Zkoumavě si prohlédla můj obličej.

"Co?"

"No kdo je zástupce třídy z řad holek? Každá třída má jako zástupce holku a kluka, u nás je to letos klasicky Violet a Lux." Ali se zhnuseně otřásla, což jsem naprosto chápala. S Luxem jsem mluvila dvakrát v životě, chvilku na té párty v září a pak když do mě narazil, když jsme se s nimi střídali v tělocvičně, a bohatě mi to stačilo. Chvilku jsme si spolu psali, ale to skončilo, když jsem se přidala od týmu. Jeho role manipulátora tím skončila.

"Tak to nevím," pokrčila jsem rameny, "jestli se to vybírá každý rok, tak my jsme asi nikoho nevybírali."

"Aha to je divný. Někdy v prosinci totiž určitě bude schůzka zástupců tříd, protože se zase bude řešit nominace na královnu a krále prosincového plesu. Stejně je to zbytečný, protože zase vyhraje Violet s Brentem. I když mám pocit, že poslední dobou ta jejich popularita opadá a čím dál, tím víc lidí je nemá rádo."