Poslední tóny

Kapitola 13.

Kayla

Naše cesta ke mně domů byla tichá. Na mě se pomalu začala projevovat únava, protože jsem byla blbá a včera jsem šla spát bůh ví kdy. Opřela jsem si tedy hlavu o studené okýnko a sem tam jsem Brentovi řekla, kam má odbočit, jinak jsem mlčela a zírala tupě před sebe. Brent po chvilce zapnul rádio, zřejmě ho to ticho iritovalo, a začal bubnovat prsty do volantu v rytmu písničky, co právě dohrávala. Já jsem si dovolila na chvilku zavřít oči a jen poslouchat. Venku začínalo pomalu pršet, přeci jenom, byl říjen, takže se nějaký ten déšť dal čekat. Kapky pomalu začínaly narážet do oken a stékat po nich dolů a písnička dohrála úplně. Hned ji následovala písnička, kterou jsem moc dobře znala a donutila mě otevřít oči.
"Tady doleva," ukázala jsem prstem na křižovatku kousek před námi. Brent kývl na souhlas, ale nic neřekl.

Já jsem si potichu začala broukat slova té písničky, protože mi to nedalo. Brent mě chvilku tiše poslouchal a pak se s překvapením, ale takovým tím milým překvapením, zeptal: "Ty znáš Dana Owena?"

"Jasně, že jo," usmála jsem se a broukala si dál, "mám ráda jeho písničky."

"To mě celkem překvapuje, mám pocit, že ho moc lidí nezná, i když má některý písničky vážně dobrý," na chvilku na mě stočil pohled a pak si začal pobrukovat se mnou, což překvapilo zase mě.
"Zpívej nahlas," pobídl mě po asi půl minutě.

"Zbláznil ses?" zasmála jsem se. "Neumím zpívat," horlivě jsem nesouhlasně kroutila hlavou.

"Já taky ne," zasmál se Brent a zvýšil volume. "Ale půjdu do toho s tebou. Tak tři, dva, jedna..." odpočítal a pak začal zpívat nahlas, prvně jsem ho v tom nechala samotného a mlčela, když mi ale věnoval káravý pohled s povzdechem a protočením očí jsem se k němu přidala.

Zněli jsme naprosto otřesně. Chtěla jsem říct, že to bylo podobné, jako byste šlápli kočce na ocas, ale i padesát koček by tohle nepřekonalo a raději bych asi poslouchala je než nás. V tu chvíli to ale nebylo důležité, prostě jsme si užívali ten moment a neřešili jsme, jak moc špatně to zní. Oba jsme dost dobře věděli, že zpívat neumíme a že to nikdy nezazpíváme správně, takže nemělo cenu se nad tím pozastavovat. Po asi minutě našeho hrozného zpěvu naše písnička skončila, a tak jsme oba utichli, moc dlouho nám to ticho ale nevydrželo, protože jsme se oba po chvilce začali hrozně smát.
"To byla jedna z nejvíc spontánních věcí, co jsem za poslední dobu udělal," zasmál se Brent.

"Bylo to dost hrozný, co si budem," přiznala jsem pravdu, kterou jsme ale oba moc dobře znali.
"Shit," zanadávala jsem, když jsem si uvědomila, že jsem ho jaksi zapomněla navigovat.

"Co se děje?" Brent odtrhl pohled od silnice a na moment se podíval na mě.

"Zapomněla jsem tě navigovat," poškrábala jsem se na hlavě, "přejeli jsme jednu poměrně podstatnou odbočku."

"Beztak tady někde bude ještě jiná cesta, jak se dostat k vašemu domu," s klidem v hlase odpověděl Brent.

"To asi jo, ale nemám tušení, kde by ta cesta měla být," s nervozitou v hlase jsem si projela prsty ve vlasech.

"Klid, v jaké čtvrti bydlíte?" zeptal se Brent a dál pokračoval v jízdě bůh ví kam. A tak jsem mu nějakým zvláštním způsobem vysvětlila, kde to vlastně bydlíme a Brent po chvilce přemýšlení odbočil doprava.
"Jacob bydlí někde poblíž vás, teda alespoň podle toho, jak to popisuješ, tak tam bychom se měli dostat tudy."
A skutečně, po pár minutách bloudění mezi různými uličkami jsme se dostali až na hlavní ulici naší čtvrti.

"Tady doprava," kývla jsem na odbočku pár metrů od nás, "a teď až skoro na konec týhle ulice."
Když už jsme se blížili k našemu domu, vytáhla jsem si z kabelky klíče a dálkovým otvíráním jsem otevřela bránu. Venku už byl pořádnej slejvák, takže jsem předpokládala, že Brent bude rád, když bude mít auto schovaný pod přístřeškem před naším domem.
"Můžeš zaparkovat pod přístřeškem, ať ti neprší na auto," kývla jsem na otevřenou bránu kousek od nás a on vjel dovnitř, "nebo jestli chceš, můžu ti otevřít garáž, je tam volný místo."