Láska podle melodie

2. Kapitola

Cesta uběhne až nepřirozeně rychle. Znáte ten pocit, když se na něco těšíte a čas se úplně neskutečně vleče? A pak je tu přesný opak. Máte z něčeho strach a čas pádí neskutečnou rychlostí. Přesně tak to nyní připadá i mně. Jako by se těch dvacet minut cesty scvrklo do jedné minuty. Hodiny na palubní desce ukazují už tři čtvrtě na osm, za deset minut máme být v ředitelově kanceláři. Mamka zaparkuje poblíž vstupu do školy. Jelikož vyučování začíná v osm, je všude ještě úplně prázdno. Anebo už je všude prázdno? Na roztřesených nohou se vydám ke škole. No, pokud se tomu tedy škola říkat dá.

Obrovská třípatrová budova s cihlovým obložením a velkými bílými okny působí spíš jako sídlo nějakého velmi movitého podnikatele. Vyzařuje z ní pocit nadřazenosti a privilegovanosti. Krásné cihlové obložení je místy porostlé popínavým břečťanem, který někde slabě zakrývá dlouhá bílá okna, které se táhnou do neskutečné výše až k nebesům. Jejich nejspíš nově natřené, bílé okenní rámy září do daleka a prozařují jinak tmavé obložení. Kolem zdí se táhnou záhony hortenzií. Včera jsem se na stránkách školy dozvěděla, že zde kromě spousty tříd, jídelny, tělocvičny, kabinetů, odborných laboratoří a podobných místností, které se ve školách obvykle nacházejí, je i obrovská knihovna, venkovní i vnitřní bazén, posilovna a spousta podobných vymožeností. Nastupuji do druháku a krom tělocviku, který nebudu mít vůbec, což mi ani v nejmenším nevadí, mám všechny předměty normálně s ostatními. Místo těchto dvou hodin dostanu studijní volno, které budu trávit v knihovně.

Cestou po cestě vysypané drobnými hladkými kamínky se ještě stihnu rozhlédnout kolem. Rozsáhlé plochy pečlivě udržovaných trávníků bez jediného nedostatku či vykukujícího plevele, klikaté cestičky, fontány, lavičky kolem mohutných stromů a rozkvetlé poslední podzimní květiny dotváří malebnou atmosféru. Na konec října je zde neskutečně krásné počasí, teploty se pohybují kolem dvaceti stupňů. Podzim naznačují pouze lehce nažloutlé listy stromů. No jo, počasí si poslední dobou dělá, co chce. Vsadím se, že na Velikonoce bude zase sněžit. Vystoupíme po několika málo mramorových schodech a projdeme prosklenými hlavními dveřmi dovnitř. Pomocí nezbytného značení se dostaneme do prvního patra až ke dveřím ředitelovy kanceláře. Trošku se mi uleví, že po cestě nikoho nepotkáme, alespoň si udivené pohledy vysloužím až za několik málo minut.

„Připravená?" Tiše se mě zeptá mamka.

„Ne," vydechnu nejistě. Promnu si prsty a zhluboka se nadechnu.

„Připravená?" Zeptá se znovu.

„Ano," odpovím a snažím se najít ztracenou sebejistotu. Ještě jednou se zhluboka nadechnu a potom odhodlaně zaklepu na dveře. No spíš zabuším. Tento jinak celkem nenápadný zvuk se roznese rychlostí blesku po celém patře.

„Vstupte." Ozve se ženský hlas zpoza dveří.

Vezmu za masivní kliku, otevřu silné dřevěné dveře a vstoupím dovnitř. Mamka mě následuje. Uvnitř kanceláře to velmi příjemně voní kávou. Naproti dveřím sedí za stolem žena středního věku, telefonuje a něco přitom zapisuje na klávesnici počítače. Pokyne nám, ať se posadíme do světle šedých, na první pohled velmi pohodlných, křesel napravo ode dveří. Vyberu si to bližší a opatrně si sednu.

Letmo se rozhlédnu kolem. Na kancelář sekretářky to tu působí příjemným dojmem. Na zdech visí obrazy slavných mrtvých lidí, ale i takové, které člověka přinutí, zamyslet se nad krásou přírody, a v rohu se vyjímá velká pokojová květina ve zdobeném keramickém květináči. Naproti křeslům, blíže ke stolu se nacházejí ještě jedny dveře, které patrně vedou do ředitelovy kanceláře. Sekretářka za několik málo okamžiků dotelefonuje a otočí se naším směrem. S mamkou vstaneme naprosto zároveň. Pokyne nám hlavou a my přistoupíme k jejímu stolu.