Láska podle melodie

Sebastian XVIII.

Rozzářeně se ke mně otočí. „Vždy své sliby plním, nebo ne?" doběhne ke mně a vrhne se mi kolem krku.

„Ale trošku to tentokrát trvalo," zašklebím se na ni.

„No jo, já vím. Ale fakt jsem to neplánovala, oplatí mi úšklebek a odhalí bílé zuby, „a mám jenom pár minut, za chvilku musím jít domů, aby to našim nepřišlo podezřelé."

„Jsem rád, že jsi v pořádku docestovala," usměji se na ni a vidím, jak se jí obličej znovu rozzáří.

„Jsem ráda, že jsi rád," oplatí mi úsměv. Na chvilku mám pocit, že mezi námi vznikne něco víc, když v tom se odtáhne.

„Musíš mi o tom tvém výletě někdy povyprávět," snažím se změnit téma.

„Nic zajímavého se nedělo. Většinu času jsem byla u babičky, potom s kamarádkami v cukrárně a u Bena. Tak jo, už víš vše," rychle to oddrmolí, já však z toho zaznamenám akorát ta poslední dvě slova. „Stalo se něco?" podívá se na mě tázavě.

„Kdo je Ben?" zeptám se přímo a bez vytáček.

„Kamarád ze školy," řekne klidně, ale trošku se zamračí.

„Tak kamarád..." vůbec nevím, co se to se mnou děje. Vždyť s Miou nic nemám, tak proč by mi měl vadit některý její kamarád?

„Sebastiane?" starostlivě se na mě zahledí.

„Ano?" odpovím nepřítomně, pořád totiž musím myslet na to, co s ním má.

„Ty žárlíš?" zeptá se a na tváři jí znovu pohrává úsměv.

„Ne, ne. Proč myslíš?" snažím se nasadit normální tón, ale je mi jasné, že mi to neuvěří. Hledí na mě svýma ohromnýma očima a já se v jejich hloubce úplně ztrácím.

„Nevím, mluvíš nějak divně."

„To určitě ne. Mluvím pořád stejně," snažím se svůj tón ještě trochu vylepšit, ale zním ještě falešněji než předtím.

„No když to říkáš..." zamumlá potichu.

„Víš, už bych měl asi jít," řeknu rychle a odtáhnu se od ní. „Uvidíme se ve škole. Pa, Lizzie." Bleskově se otočím, aby mi už neviděla do obličeje, a bez jediného ohlédnutí se rozběhnu do tmy.

Co se to se mnou jenom děje? Proč mi tolik vadí, že se bavila s některým svým bývalým kamarádem? S Chrisem a Darrenem přeci také tráví spoustu času, ale nikdy mi to nevadilo. Prudce se zastavím. Už jsem si ji pustil až moc blízko k sobě. Znovu jsem porušil to, co jsem si slíbil po posledním fiasku. Pustil jsem si Miu blíž k tělu, než jsem si kdy přál. Ale Mia je přece o tolik jiná, než ONA. ONA byla zlo, které do mého života vtrhlo jako přívalová vlna a všechno smetla. Mia je úplně jiný člověk a nikdy by něco takového neudělala.

Zhluboka si povzdechnu a z náhlého impulsu se otočím tím směrem, kterým bydlí Mia. Už jsem příliš daleko na to, aby mě viděla, nebo abych já viděl ji, ale vím, že tam někde je a myslí na mě stejně usilovně, jako já právě myslím na ni.

Víkend prosedím nad počítačem a opět skládám jednu písničku k druhé a snažím se přijít na nejlepší kombinaci. Každou chvíli zalétnu očima ke knize vedle mého laptopu a hledám v ní inspiraci. Pomalu ale jisté mé dílo získává reálné obrysy.

Soustředím do toho veškerou svou energii a odvádím tím myšlenky od Mii a své minulosti, která se mi v posledních dnech vrací stále častěji.