Láska podle melodie

46. Kapitola

„Zase brzo přijedeš, že ano?" obejmu Bena ještě pevněji. Tak strašně moc se mi s ním nechce loučit.

„Slibuju. Už se nemůžu dočkat vašeho muzikálu. A na okresní mi zamluv lístek," zamumlá mi do vlasů.

„Děkuju, že jsi Sebastiana přesvědčil, aby udělal veřejný konkurz. Zpívat je jedna věc, ale ještě k tomu i hrát, je věc druhá," zasměji se, abych trochu odlehčila atmosféru, a konečně Bena propustím. „Jeď opatrně, ano?"

„Jako vždy," usměje se a kývne mi na rozloučenou. „Pozdravuj ode mě Sebastiana. A připomeň mu naši dohodu."

„Dohodu?" podívám se na něj nechápavě. Co mi tu uniká?

„To je chlapská záležitost," mrkne na mě ještě a nastoupí do auta. „Opatruj se," podívá se na mě zvláštním zamyšleným pohledem a potom nastartuje.

„Ty taky," řeknu rychle a dívám se za odjíždějícím bledě modrým pick-upem, dokud mi nezmizí z očí.

♫

„Podej mi prosím sůl," natáhne mamka ruku, zatímco něco horečně míchá ve velkém hrnci.

„Tady," dohopsám k ní s celou solničkou, zatímco narychlo dopíjím kafe a zároveň se snažím rychle pozapínat knoflíčky na blůzce.

„Proč někdy nepozveme na večeři Sebastianovy rodiče?" zeptá se najednou.

„Cože?" podívám se na ni překvapeně a málem si opařím ruku.

„No, všimla jsem si, že to mezi tebou a Sebastianem začíná být celkem vážné, trávíte spolu spoustu času a napadlo mě, že by nebylo od věci poznat jeho rodiče. Ty se s nimi znáš?" zeptá se, aniž by zvedla hlavu od kuchařky.

„Sebastian nemá se svými rodiči zrovna nejlepší vztah," začnu popravdě a znovu se mi do hlavy nasunou ty vtíravé myšlenky.

„Stalo se mezi nimi něco?" tentokrát už zvedne hlavu a zpříma se na mě podívá.

„Jeho rodiče jsou hodně pracovně zatížení a moc času doma netráví. Vyrůstal ve společnosti vychovatelek a rodiče vídal jen zřídka."

„Nikdy jsem nepochopila, proč si takoví lidé pořizují dítě," zakroutí nad tím máma hlavou.

„Taky mi to někdy nejde do hlavy. Ale ber to tak, že kdyby se nenarodil, nikdy bych jej nepoznala."

„Přesto je zajímavé, že z něj vyrostl takový milý mladý muž. Je sice občas trochu uzavřený, to je pravda," zase se vrátí ke své kuchařce, „ale vzhledem k okolnostem se to dá dost dobře předpokládat."

„Zkusím mu navrhnout, aby se jich zeptal, pokud ti na tom tolik záleží," podívám se na ni, protože vím, o čem zrovna přemýšlí.

„Ano?" podívá se na mě přes obroučky brýlí a usměje se. „To bude skvělé. Ať jim řekne, že můžou přijít, kdykoliv se jim to bude hodit, že se přizpůsobíme."

„Vyřídím," zavolám na ni ještě z předsíně, zatímco si nazouvám tenisky. „Po konkurzu bychom chtěli jít ještě někam na večeři, takže přijdu pozdě, nevadí?"

„Pozdravuj Sebastiana," zavolá na mě místo odpovědi. „A kluky taky."

„Jasně, budu," vyřítím se ze dveří a málem se srazím s Chrisem.

„Jsem tu, jsem tu," vyhrknu rychle, protože je mi jasné, že mám zpoždění.

„Kde se loudáš, za chvíli nám to jede," řekne rychle a za ruku mě táhne k zastávce.