Láska podle melodie

57. Kapitola

Sedíme na schodech před barem, kde jsme nedávno slavili můj předpokládaný odchod, a zevnitř se k nám nese bujaré veselí. Ani jednoho z nás neláká se k nim připojit. Máme toho tolik, co si musíme říct.

„Omlouvám se," řeknu ten večer už asi posté.

„Přísahám, že jestli se mi ještě jednou omluvíš, tak tě shodím z útesu," usměje se Sebastian. „A pak tam skočím za tebou, protože vím, že bez tebe nemůžu být."

Slabě se na něj usměju zpět. „Prosím, jenom ne žádnou Shakespearovskou tragédii. Už jich bylo dost," řeknu a sklopím oči ke svému prázdnému zápěstí.

„Je tu ještě něco," odmlčím se. „Ztratila jsem ten náramek od tebe." Tak, je to venku.

„Neztratila," šáhne rukou do kapsy a vyndá z ní lesklý stříbrný řetízek s kopretinou uprostřed.

„Kdes ho -?" vyhrknu.

„Spadl ti z ruky, když jsi tehdy..." nedokončí větu. „Ukaž," vezme moji ruku opatrně do dlaní a připne mi náramek zpět na místo.

„Děkuju," zašeptám a hypnotizovaně si náramek prohlížím. Už jsem se pomalu vzdala šance na jeho nalezení.

„Takže..." začnu.

„Takže?" podívá se na mě tázavě.

„Co bude dál?" dokončím.

„Upřímně?" pozvedne jedno obočí.

„Ano."

„Nemám páru," řekne a oba se rozesmějeme.

„Nějak ale začít musíme, ne?" podívám se na něj, když se náš smích trochu uklidní.

„Třeba takto?" zlehka mi prstem nadzvedne bradu a potom mě políbí.

„Jste nechutní," vykřikne za námi Chris. Odlepíme se se Sebastianem od sebe a podíváme se na něj. Stojí ve dveřích a je na něm znát, že má trochu popito. Našich pohledů si vůbec nevšímá a pokračuje. „Tři týdny se na sebe sotva podíváte a děláte, že se naznáte, ale jakmile vás člověk pustí z dohledu, ožužláváte se tu pod rouškou tmy." Trošku se mu plete jazyk. „Že se nestydíte," zahrozí nám prstem, jako malým dětem, které se na pískovišti popraly o lopatečku.

„Chrisi?" vynoří se za ním Darren.

„Podívej na ně," žaluje Chris dál.

„Pojď dovnitř, ano?" snaží se jej Darren zatáhnout dovnitř a omluvně se na nás usměje.

„No chápeš to? Já to totiž nechápu," žvaní dál Chris. „Chvilku se nenávidí, chvilku se milují. Co to bude příště? Budou se brát?" nese se za nimi až k nám. „Ty dva by měl někdo uvěznit do svěrací kazajky a někam zavřít. Vždyť bez sebe nevydrží ani měsíc..."

Víc už toho neslyšíme, protože někdo zesílí hudby. Se Sebastianem se na sebe pobaveně podíváme a potom propukneme ve sborový smích.

„Příště mi připomeň, že mám Chrise držet dál od alkoholu," utírám si slzy smíchu, které se mi kutálí po tvářích.

„Třeba se dozvíme další zajímavá moudra," podotkne Sebastian a taky se stále směje.

„Myslím, že tím se to vyřešilo," řeknu a usměju se.

„Ano?" podívá se na mě překvapeně.

„Slyšel jsi Chrise. Nevydržíme bez sebe ani měsíc, natož tak zbytek života," usměju se a podívám se mu do očí.