Láska podle melodie

Sebastian IX.

Za pět minut mám být v ředitelově kanceláři. Vím, co po mně chce a trochu mě to děsí. Pospíchám zrovna kolem schodiště, když zaslechnu nezaměnitelný klapot podpatků na dřevěných schodech. Vzhlédnu k ní právě ve chvíli, kdy se jí podvrtne noha a s obratností hodné špičkového chytače ji sevřu a zabráním tak jejímu spadnutí na zem. Co nejpevněji ji k sobě přitisknu a s vypětím všech sil ji postavím do vzpřímené polohy.

Když však došlápne na zraněnou nohu, znovu se jí nebezpečně podlomí, tak ji raději ještě pevněji sevřu v objetí. K mé úlevě mi věnuje milý úsměv a ne nepřátelské zavrčení. Vezmu ji do náruče, a když mi položí ruky kolem krku, bleskově ji přenesu ze schodiště do knihovny. Uložím ji na nejbližší pohovku.

„Děkuji." Zašeptá lehce roztřeseným hlasem, když bezpečně svírá opěrku pohovky.

„Ukaž, podívám se na to." Když jsem ještě hrával fotbal, se kterým jsem však musel přestat, bylo takové zranění u někoho v týmu celkem běžné. Díky tomu jsem se také bezpečně naučil rozeznávat zlomeninu od podvrtnutí.

Opatrně jí odepnu pásek boty a sundám podkolenku. Kotník už jí začíná ošklivě napuchat a zbarvuje se do modro-fialového odstínu. Lehce jí po zranění přejedu prsty. Je to jenom podvrtnutí.

„Zlomené to nebude, ale počkej tady a ani se nehni," nakážu jí naoko přísně, „zajdu do kuchyně vyprosit trochu ledu. Měla by sis to teď nějakou dobu chladit." Abych trochu odlehčil náladu, široce se na ni usměju a zmizím z knihovny.

Rychle jako kočka doklušu do kuchyně a proplížím se dveřmi s nápisem Nepovolaným vstup zakázán.

„Co tu děláš?" Zastaví mě postarší kuchařka.

„Můžu dostat trochu ledu? Kamarádka si podvrtla kotník, potřebuje na ochlazení. Prosím." Kuchařka se na mě vřele usměje, potom z mrazáku vytáhne velký balík ledu a trochu mi odsype na utěrku.

„A už se odsud vytrať." Řekne a podá mi utěrku.

„Děkuju." Oplatím jí úsměv a bleskově se vypařím.

Toto mi seslalo samo nebe. Celý týden jen pár příležitostí jí podbíhat a teď toto? Konečně trocha štěstí. Strávil jsem s ní teď o samotě víc času, než za celý týden dohromady. Rychle se vrátím do knihovny a najdu ji skoro ve stejné pozici, jako když jsem odcházel. Položím jí utěrku na kotník a obličej se jí maličko zkřiví bolestí.

„Měla bys být opatrnější, Lizzie." Přesunu se blíže k její hlavě, abych nemusel mluvit tak nahlas. „Příště by to nemuselo dopadnout tak dobře. Mohla sis ublížit." Podívám se jí do očí a pousměji se.

„Ještěže mám anděla strážného, který na mě dává pozor." Usměje se nazpět. Zahledí se na můj obličej, především však na moje oči. V tento moment je mi úplně jedno co tam uvidí. Všimnu si dalšího neposedného pramenu vlasů a rukou jí ho zastrčím za ucho. Potom sklouznu po jejím krku a bezmyšlenkovitě jí párkrát přejedu palcem po tváři. Má obličej jenom pár centimetrů od mého.

„Všude jsem tě hledal..." Ode dveří se ozve nezaměnitelný Chrisův hlas. Co ten tu zase dělá? Instinktivně stáhnu ruku z jejího obličeje a odvrátím pohled. „Promiňte, nechtěl jsem..." Rozpačitě zamumlá.

„Ne, nic se neděje, já jenom. Ehm, spadla jsem." Vykoktá Mia překvapeně.

„A já ji chytil." Podpořím její snahu zamluvit to, k čemu se tu chystalo.

„Ano, a potom mi pomohl sem a donesl mi led. Jenom jsem si vyvrtnula kotník." Začne malinko rudnout v obličeji.

„Ano, zlomené to není. Jenom jsem jí pomohl." Dopovím a doufám, že na mě není nic poznat.

„Aha, chápu, nemusíte mi nic vysvětlovat." Vloží se do toho Chris svým protivným hlasem. „Jenom jsem tě hledal, Sebastiane, chce tě ředitel. Divil se, že ses ještě neukázal, tak mě poslal, ať se po tobě podívám." Potom se otočí k Mii. „Jsi vážně v pořádku? Zvládneš to na autobus? Jestli ne, můžu zavolat taťkovi, mohl by nás tu vyzvednout."

„To je v pořádku, zvládnu to. Nic mi není." Snaží se předstírat, že to nic není. Když si však natahuje podkolenku, obličej má zkřivený bolestí a neujde mi ani tiché usyknutí, když si nazuje botu. Když se pokouší vstát, podám jí ruku a potom ji podepřu. Společně s Chrisem ji dopravíme až do atria. Potom si vzpomenu na čekajícího ředitele a bleskově k němu doběhnu.

„Omlouvám se, pane, za zpoždění, spolužák měl malou nehodu na schodech." Vyhrknu ve chvíli, kdy vstoupím do ředitelny.

„To je v pořádku, posaďte se, prosím." Odpoví, aniž by zvedl oči od papírů na stole. „Volala vaše matka," pokračuje po chvíli. „Je mi to líto."

Sklopí oči a nic neřeknu. Nemůžu.

„Pokud byste cokoliv potřeboval, můžete se na mě obrátit, ano?" Nečeká na mou odpověď. „To je vše, co jsem vám chtěl. Můžete jít." Ještě než za sebou zavřu dveře, dodá. „Buďte teď na sebe opatrný."

Přikývnu na souhlas a vyjdu ze dveří. Když opustím kancelář sekretářky, opřu se na chvíli o zeď a zhluboka se nadechnu. Už i tady mi to musí připomínat? Potom si vzpomenu na čekající Lizzie a rychle se vrátím do atria.

Podepírám ji celou cestu až k autobusu. Vlastně ji zpola nesu, ale není mi to ani trochu nepříjemné. Celou dobu vdechuji její vůni a zjišťuji, jak moc mi její blízkost chybí. Jako bychom k sobě přesně patřili.

„Dávej na sebe pozor, Lizzie." Chytím ji ještě za ruku a pošeptám jí. Když nastupuje do autobusu.

„Proč mi tak říkáš?" Zeptá se jako vždycky, jenom se však usměji ještě víc, šibalsky na ni mrknu a otočím se k odchodu. Ve chvíli, kdy autobus odjíždí, ještě jednou se za ní otočím právě ve chvíli, abych přes sklo zachytil její sladký úsměv.

♫

Jako vždy na mě padne obrovská tíha, sotva minu ten důvěrně známý obrovský nápis s křídly. Zachytím v okně svůj odraz a ještě víc se zachmuřím.

Tak nerad sem chodím. Kdybych tu aspoň mohl mít společnost. Ale ještě pořád o ničem neví. A ani jí to neřeknu. Nemůže to vědět. Ještě ne. Ještě dlouho ne.

S těžkým srdcem projdu prosklenými dveřmi do ostrého světla zářivek.

Anoo, přidávám slíbenou kapitolku :) Trochu později, ale přece :)

Co si o ní myslíte? Co Sebastian tají? Kam to šel? Opět jsem vám nasadila brouka do hlavy, že ano? :D :D

Dneska se opravdu nebudu moc rozkecávat, jenom se chci omluvit, že je kapitolka taková kratší a ještě později, ale absolutně teď nestíhám :\ Znáte to, Vánoce jsou svátky klidu... :D :D

Tak jo, zase se s vámi na nějakou chvilku loučím a další kapitolka přibude opět netradičně ve čtvrtek :) :)

Každý váš read, vote nebo komentík mě moc potěší :) Tak zatím pa, vaše Daisy ♥