Láska podle melodie

71. Kapitola

„Za týden máš narozeniny," načne Sebastian téma, když se spolu večer koukáme na film. „Co by sis přála?"

„Ty moc dobře víš, co bych si nejvíc na světě přála," odpovím a oči stále upírám na obrazovku laptopu.

„A krom toho?" zeptá se po chvíli.

„Popravdě, o ničem jiném mě ani nenapadlo uvažovat," tentokrát už se na něj podívám. „Teď na to nebudeme myslet, ano?" navrhnu. „Budeme se soustředit na to, aby ses uzdravil, a potom budeme mít čas na řešení všech ostatních malicherností."

Políbí mě na čelo. „Miluju tě, Lizzie," zašeptá, „a nevím proč, ale mám pocit, že jsem ti to dostatečně neříkal."

„Budeš mít ještě mnoho příležitostí," usměju se.

„Lituju veškerého času, který jsme tak hloupě promarnili hádkami."

„Kdybys nebyl tak tvrdohlavý," zamumlám, ale nedokážu potlačit úsměv.

„Co já, ale kdybys ty nebyla tak tvrdohlavá," usměje se a políbí mě.

„My jsme ale páreček," podotknu.

Schoulím se v jeho náruči a poslouchám pravidelný rytmus jeho srdce. Když se mi pomalu začínají klížit oči, vtrhne do pokoje doktor Barnett.

„Mám játra," vyhrkne, oči roztažené radostí.

„Cože?" Sebastian se v posteli napřímí.

„Našel se vhodný dárce," zopakuje tentokrát srozumitelněji.

V příštím momentě mi všechno dojde a srdce mi poskočí radostí. Už žádné čekání. Už žádné otázky a přemýšlení, jestli tu Sebastian nečeká jenom na smrt.

„Kdy? Jak?" vypravím ze sebe. Sebastian mě vezme za ruku a pevně ji stiskne.

„Volali nám z nemocnice v New Yorku. Mají tam pacienta, mladého muže, který před několika měsíci prodělal těžké zranění a upadl do kómatu," začne vysvětlovat a hlas se mu chvěje. „Byla u něj diagnostikována mozková smrt. Jeho rodina před pár dny souhlasila s odpojením od přístrojů a sami přišli s tím, že chtějí, aby se jejich syn stal dárcem orgánů a mohl tak zachránit další životy."

„Mluvíte vážně?" zeptám se, protože tomu jedna část mě odmítá uvěřit. Vážně se to může dít?

„Ještě nikdy jsem nebyl vážnější," odpoví Barnett a pousměje se. „Provedli jsme všechny testy a shoda je víc než dostatečná."

„Kdy?" zeptá se Sebastian prostě.
„Zítra ráno," podívá se na něj Barnett. „Do té doby připravíme sál a seženeme nejlepší tým chirurgů," potom stočí svůj pohled ke mně. „Pokud vše půjde, jak má, zítra touhle dobou bude ta nejtěžší věc za vámi."

Jeho další slova už nevnímám, protože mě naprosto pohltí to, co jsem se dozvěděla před chvílí. Ani nevím, jak dlouho tu ještě zůstane, proberu se ze svých myšlenek až v momentě, kdy odchází.

„Opravdu se to děje?" zašeptám směrem k Sebastianovi, jako bych se bála, že hlasitým mluvením bych přerušila to kouzlo. Ještě víc se k němu přitisknu.

„Opravdu," pronese a vezme mě za ruku. Na okamžik se mu v oku objeví ta známá jiskra. „Můžeš pro mě něco udělat?" zeptá se pak.

„Cokoliv," řeknu a nakloním se k němu blíž.

„Podívej se do prvního šuplíku, něco tam pro tebe mám," řekne a ukáže rukou na skříňku po jeho pravici.

Opatrně, abych mu neublížila, vstanu a obejdu jeho postel. Zvědavě otevřu první zásuvku a tam, převázaná saténovou mašlí leží... Moje knížka!