Láska podle melodie

63. Kapitola

„Jsi připravená?" podívá se na mě Sebastian starostlivě.

„Na tohle nebudu připravená nikdy," odtuším a otřu si zpocené ruce do kalhot. Jsme na cestě do Richmondu, kde se koná státní kolo. Sedím skoro vzadu v autobuse, mezi ustaraným Benem a ještě ustaranějším Sebastianem. Naši se na soutěž dopraví po vlastní ose, všichni ze sboru jedeme s Hewittem v jednom autobuse, abychom ještě doladili poslední informace.

„Asi za dvě hodiny bychom měli být na místě," ozve se skrz centrální rozhlas v autobuse Hewittův hlas. „Potom nám bude zbývat ještě deset hodin do samotného vystoupení. Ubytujeme se v hotelu kolem desáté hodiny," nakoukne do papírů, aby zkontroloval údaje. „Od půl jedné máme asi čtyřicet pět minut na to, abychom se seznámili se sálem a pódiem. Po nás nastupuje na zkoušku další sbor, takže bych byl rád, kdybychom si to odbyli co nejrychleji a bez zbytečných průtahů." Rozhlédne se kolem a vyhledá můj obličej. „Je všechno oblečení nachystané?"

„Ano, oblečení je v pytlích na šaty, doplňky v krabicích, všechno je podepsané a uložené v zavazadlovém prostoru autobusu. Možná něco z toho bude potřebovat přežehlit, proto jsem vzala i žehličku," odrecituju na jeden nádech. Sebastian mi položí ruku na záda a začne mi po nich lehce přejíždět, abych se uklidnila.

„A co..." začne Hewitt, v tom mu však skočím do řeči.

„Máme dva náhradní motýlky, dvě košile, šerpy, kalhoty i kšandy v univerzálních velikostech, kdyby náhodou došlo k nějaké nehodě. Také jsem s sebou vzala šití a Chris tu také je, kdyby bylo potřeba něco spravit," řeknu rychle, ale už o něco klidněji.

„Výborně," Hewitt si promne zátylek a zdá se, že pár obav z něj opadlo. Myslela jsem opravdu na všechno. „V tom případě přeneseme oblečení do hotelu a ještě před tím, než půjdeme na zkoušku, všechno vyzkoušíme. Přidělili nám i jednu šatnu v divadle, mám od ní klíče, takže po zkoušce všechno zamkneme tam." Vyčerpaně se sveze na sedadlo. „Užijte si jízdu a šetřete hlasivky, budete je ještě potřebovat."

♫

„Teda..." Rozhlédnu se po obrovské hale kolem dokola. Ani naše škola není tak obrovská a to už je co říct. Hewitt je u recepce a zjišťuje čísla našich pokojů, zbytek sboru se tlačí v hloučku kolem mě. Každý z nich svírá pytel na oblečení a někteří ještě drží velké krabice. Nejobjemnější pytel však drží Ben a střeží tak moje šaty.

„Takže," vrátí se k nám Hewitt i s klíčky. „Naše pokoje mají čísla 88 až 92. Mia bude v 88, zbytek se rozdělte do ostatních pokojů."

Sebastian na mě významně mrkne. „88? Je to náhoda, nebo osud?"

„Jsem si jistá, že osud." Vlepím mu pusu na tvář a usměju se. „Vyhrajeme to, věřím nám." Řeknu, co nejsebevědoměji dokážu. Snažím se tím dodat odvahu nejenom jemu, ale i sama sobě. „Sejdeme se za chvíli, jenom co Hewitt zkontroluje oblečení," řeknu, když nás výtah vyveze do našeho patra.

Usměje se na mě a potom s Chrisem, Darrenem, Mattem a Kylem zapadne do čísla 89. Otevřu dveře do svého pokoje a Ben mě i s mými zavazadly následuje. Na jedno z lůžek odloží šaty a sedne si vedle nich.

„Tak tomuhle říkám luxus," podotkne a rozhlédne se po pokoji. „Máš i vlastní koupelnu."

„To je jedna z mála výhod toho, být na škole jediná holka a stejně tak ve sboru." Usměju se na něj a opatrně se dotknu šatů. „Asi bych si to měla obléct dřív, než se tu ukáže Hewitt. Už teď je na sesypání." Zapluju do koupelny a vytáhnu šaty z jejich pouzdra. Tylová sukně je na některých místech pomačkaná, není to však nic, co by nespravila trocha páry. Obleču si je na sebe, jediný problém však nastane se zipem na zádech.