Láska podle melodie

Sebastian VII.

Snad mi můj plán vyjde. Promýšlel jsem to dlouhé dny a všechno dovedl do naprosté dokonalosti.

Pro jistotu jsem o pomoc poprosil Darrena, s Chrisem jsem nechtěl riskovat. Pořád mě nemá rád a myslel jsem, že to tím akorát zhorším. Prosím, ať mám tolik štěstí a vyjde to. Zamknu obrazovku mobilu a schovám jej do kapsy. Všechno připraveno.

Uvážu si kravatu, uhladím neexistující záhyby na saku a teprve před odchodem si nasadím masku.

♫

Do Rosenbergovic sídla dorazím pro jistotu s předstihem. V sále si vyberu místo, ze kterého vidím do všech koutů a především na schody. Jinudy se sem vstoupit nedá, tak budu mít perfektní přehled, až se tu ukáže.

Ještě dvacet minut po oficiálním zahájení po ní však není ani vidu ani slechu. „Naštěstí tu ještě není ani Darren s Chrisem, takže se možná jenom někde zdrželi. Uklidni se, vyjde to." Zašeptám si tiše a zahledím se na chvíli z okna.

Najednou se hukot v sále skoro neznatelně ztiší. Kluk vedle mě slabě zalapá po dechu. Je tady. Vyšlo to. Otočím oči ke schodišti.

Princezna ve světle fialkových šatech s maskou na obličeji. Poznal bych ji kdykoliv a kdekoliv. Stojí na úplně nejvyšším schodku, potom se zlehka rozhlédne po sále a začne lehce sestupovat schody. Krok za krokem a já se na ni nemůžu vynadívat. Ten sestup ze schodů je bohužel tak krátký a za chvíli mi zmizí z očí v záplavě obleků.

„Dámy a pánové," ozve se po nějaké době hlas ředitele z mikrofonu na malém pódiu. „Prosím teď všechny páry, aby se vydaly na taneční parket a zatančily si s námi Královský valčík.

Jako blesk se zvednu a putuji jejím směrem. S radostí konstatuji, že Chrise s Darrenem zahlédnu na parketu.

„Smím prosit, Lizzie?" Řeknu jí těsně za zády a natáhnu ruku. Otočí se ke mně. Neskutečně jí to sluší. Mrkne někam za mě, potom se však zaměří na mou osobu. K mému obrovskému štěstí přijme mou nabízenou ruku a tak ji můžu pomalu odvést na parket.

Položím jí ruku kolem pasu a čekáme na první tóny. Už jsem ji takhle držel při nácviku, toto je však něco úplně jiného. Daleko osobnější. Začne hrát hudba a my naprosto sladěně vykročíme. Nemusíme přemýšlet, nemusíme dorovnávat, tančíme tak lehce, jako bychom byli jeden člověk. Po chvíli začnu potichu prozpěvovat slova písničky. Mluví mi přímo z duše.

So close was waiting,

waiting here with you,

and now forever I know,

all that I wanted to hold you,

So close.

Přestože má vysoké podpatky, je pořád menší než já. Menší a tak drobná. Tak zranitelná, by si mohl někdo pomyslet. Začínám se obávat, že jsem ji špatně odhadl. Co když není tak silná, jak si myslím? Co když je to jenom zbožné přání? Nechci ji zranit, nechci jí ublížit.

Písnička se chýlí ke konci. Teď mám možná poslední šanci. „Udělej to!" Přikážu si v duchu. Maličko se skloním a... Písnička skončí. Skoro okamžitě se ode mě odtáhne.

„Měla bych už jít." Zamumlá a sklopí oči. Ne ne ne ne. Všechno je špatně. Nemůže teď odejít. Bouří se ve mně každá buňka.

„Počkej." Podržím ji za ruku a podívám se jí do očí. „Pojď se projít. Prosím."

Na chvilku zaváhá, potom však svolí. „Dobře."

Podržím ji za ruku a odvedu na zahradu. Měl jsem možnost si to tu prohlídnout už při příchodu a teď jsem za to rád. Zavedu ji k altánku. Od jezera zafouká studený vítr a Mia se lehce zachvěje. Intuitivně jí přes ramena přehodím svoje sako, v její přítomnosti okolní chlad ani nevnímám.