Láska podle melodie

Sebastian II.

Bude jí to chybět. Nebo ne? Proč bych si to nemohl nechat? Byla by pořád poblíž. Zahledím se na předmět na své poličce, pak teprve zavřu oči a upadnu do spánku.

Další den si speciálně přivstanu. Chci být ve škole co nejdřív a tak trochu se zdržet u hlavních dveří, aby musela projít kolem mě. Nedojde mi, že to má jeden háček. Až moc rychle se spřátelila s Chrisem. Ale možná je to tak lepší.

Konečně ji uvidím. Je ještě hezčí než včera. Na malou chvíli zadoufám, že se na mě podívá, jako v těch starých filmech a svět se přestane točit, k ničemu z toho však nedojde. Jenom obezřetně otočí hlavu ke Chrisovi a bez jediného pohledu pokračuje dál a projde kolem mě jako bych byl kus vosku. Otočím se za ní a chci jí říct o svém nálezu, pak mě však něco zarazí a zase pusu sklapnu jako ryba na suchu. Snad si toho nevšimla.

♫

„Jedno vanilkové latté, prosím." Nahlásím svou objednávku a ani nevím proč, ale očima sklouznu k malým stolkům vpravo. Nemusím ani pátrat očima a vím, že tam je. Sedí u jednoho z nich společně s Chrisem a Darrenem a vypadá, že se skvěle baví. V jednu chvíli pohodí vlasy a ty se jako vodopád zatřpytí pod světlem zářivek.

Teprve podrážděné zakašlání za mnou mě přinutí odtrhnout oči. Vezmu si svůj šálek kávy, který už nejspíš nějakou dobu stojí na pultu, a odpočítám peníze. Už, už se chystám zahnout vlevo a vyjít z kavárny, když v tom se najednou otočím a ležérně dojdu až k jejich stolu.

„To není možné. Ty nás snad sleduješ!" Vyprskne Chris mým směrem, sotva mě spatří. Docela mě to pobaví, vypadá u toho tak nějak podivně.

„Ale vůbec ne, to je snad zakázané dát si kafe?" Pozvednu svůj hrnek, abych dodal svým slovům důraz, a ušklíbnu se. „Prostě jsem si vás tu náhodou všiml a řekl si, že vás pozdravím." Snažím se svému výrazu i tónu hlasu dodat na jízlivosti a snad se mi to podaří. Nechci, aby věděla něco víc, než je nezbytně nutné.

Jako náhodou zavadím volnou rukou o její sako. S tím jsem nepočítal. Sehneme se pro něj ve stejnou chvíli a naše oči se na malou chvíli pod stolem setkají.

„Co máš za problém?" Zašeptá tak tiše, že to můžu slyšet jenom já.

„Nic, co by." Odpovím a pořád se jí dívám do očí. Nechci uhnout, ještě ne.

„Nemám tě ráda." Procedí sotva slyšitelně mezi zuby. Když zvedá svoje sako, nepatrně zavadí prsty o mou ruku. Ale ve svém rozhořčení si toho snad ani nevšimne.

Teď nebo nikdy. „Super." Ušklíbnu se. „Já tebe taky ne." Tím jsem snad všechny pochybnosti pohřbil. Narovnáme se opět ve stejnou chvíli. „Tak se tu zatím všichni mějte." Řeknu schválně nahlas, aby mě slyšeli i ti dva a pak mě ještě něco napadne. Nakloním se těsně k ní. „Uvidíme se, Lizzie." Zašeptám a vzdálím se.

Když vyjdu z kavárny a vydám se zpátky ke škole, ničemu nevěnuji sebemenší pozornost.

♫

Zdržím se ještě na odpočívadle a snažím se do hlavy rychle natlouct něco na test ze Shakespeara. Nic, nejde to. Jsem úplně přecpaný informacemi. Většinou o ní. To se mi ještě nestalo. Strašně moc mě to k ní táhne a přesto se musím držet co nejdál. Musím ji chránit. "Ona by to zvládla. Podržela by tě." Zašeptá mi znovu ten otravný hlásek v koutku srdce. "Zůstaň dál!" Překřičí jej však má racionální část. Je o tolik silnější.

Podvědomě se zatahám za rukáv. Je na svém místě. Přesně jako má být.

Z hudebny ke mně dolehne slabá hudba. Zaposlouchám se. Summer nights. A zpívají to dva známé hlasy. Naše dvojka. Pak se k nim přidá ještě jiný hlas. Ona. Jsem si jistý. Tak ji přemluvili. Bleskově sbalím věci a doklušu k hudebně. Opatrně nahlédnu zpoza dveří. Všichni tři poskakují mezi židlemi a očividně se neskutečně baví. Překonám pokušení se k nim přidat.

Místo toho se zaměřím na Miu. Zpívá ještě líp, než jsem myslel. A umí se i hýbat. Ta by se nám opravdu hodila. Zlatý hřeb. Dozpívá poslední slova písničky, a když utichne, všichni si navzájem padnou do náručí a smějí se na celou hudebnu.

Jejich nadšení přehluším pomalým ironickým potleskem. „Velmi dojemné." Pronesu ještě. Nemůžu dát najevo, jak moc se mi to líbilo. Darren se však ke mně rychle otočí.

„Mia zpívá nádherně. Měla by se k nám přidat, její hlas potřebujeme." Řekne to, co je mi celou dobu jasné. Jenom nejsem schopný to zatím říct nahlas. A ne před ní.

„To rozhodnu já." Řeknu ledově. „Zazpíváme si duet." Otočím se k ní. „Můžeš si vybrat píseň, Lizzie." Prosím, ať to přijme.

„Tak to ani náhodou." Usadí mě. „Přišla jsem se podívat na Chrise a Darrena. S tebou zpívat nebudu. A duet už vůbec ne. Jestli se ti to nelíbí, do sboru se nepřidám. Teď si tu sednu a počkám na ně." S ledovým klidem zakončí svůj proslov, tváře jí však ještě žhnou rozrušením. Bleskově si odkráčí sednout do nejzadnější části místnosti.

Postupně se začne scházet i zbytek sboru. Jako na lídrovi je mým úkolem začít s písničkami na okresní. Nic mě však v tu chvíli nenapadne, tak projdu ty, co jsme dělali posledně. I want you back je hned mezi prvními. Ani během zpěvu neodolám pohledům na ni.

Když skončíme, Dvojka ji začne seznamovat se zbytkem sboru. Jako by sem patřila. Všichni se kolem ní nahrnou. Aniž bych chtěl, užírá mě žárlivost. Teprve když se dá k odchodu, znovu na ni promluvím. A nijak mile.

„Tak zase zítra, Lizzie." Křiknu na ni místo rozloučení.

Slíbená část se Sebastianem. Snad se vám líbila. :) Je kratší, ale nechtěla jsem ji nijak zbytečně protahovat.

Co Sebastian skrývá? Proč se od Mii snaží držet dál?

Děkuju vám lidi, za krásných 700 reads. Jste nejlepší. :) Moc také děkuji všem svým věrným čtenářkám, popřípadě čtenářům. Vaše milé komentáře mě vždy zahřejí u srdíčka. :) Mám vás moc ráda.

Tak snad jsem vám s kapitolkou udělala radost a jako vždy mě každý váš vote a komentík potěší. :)

Pac a pusu, Vaše Daisy. :) :-*