Láska podle melodie

Sebastian XVII.

„Sebastiane! Sebastiane!"

Začnu se zběsile rozhlížet kolem sebe, nikde ji však nevidím. Jenom ten její zoufalý hlas. Všude kolem mě. Obkličuje mě a trhá moje srdce na kousky. Nechtěl jsem jí tím ublížit. K tomuhle nikdy nemělo dojít.

„Mio!" vykřiknu, z mých úst se však vydere jenom slabé zasípání. Nemůžu křičet. Nemůžu ji přivolat a říct, jak moc mě to všechno mrzí. Jak moc ji miluji.

„Sebastiane!"

Znovu ten hlas. Svírá mě jako obrovská neviditelná pěst a drásá mi uši. Znovu se roztočím dokola a snažím se ji najít. Kolem mě se ve vysoké rychlosti míhá spousta tváří, většinu z nich však nedokážu rozeznat. Jenom občas se vynoří na krátkou chvíli některý známější obraz, v příštím okamžiku je však pryč. Nejčastěji se objevuje vysoká, černovlasá dívka, jejíž obličej je strnulý v ďábelském smíchu. Tu, kterou však toužím spatřit nejvíc, nikde nezahlédnu.

„Mio!" pokusím se zakřičet znovu, z mých úst však opět nic nevyjde. „Lizzie!" tentokrát však můj hlas ostře protne vzduch a roznese se do všech krajů. Postavy kolem mě zmizí, tma se rozestoupí a já stojím na zelené louce poseté kopretinami.

„Sebastiane!" ozve se znovu, tentokrát však jen jako tiché zašeptání.

Otočím se tím směrem. „Lizzie!" vykřiknu v dalším okamžiku. Konečně ji vidím. Klečí na zemi, daleko ode mě, bílé šaty má rozprostřené kolem sebe a vlasy jí padají do tváře. Hlavu má skloněnou a upřeně pozoruje něco na zemi. Věneček z kopretin se jí sveze na stranu, když sklopí hlavu do dlaní. Ramena se jí roztřesou v tichém pláči.

Zaměřím svou pozornost blíže na předmět na zemi. Ne na předmět, ale na osobu. Na osobu celou v černém. Na sebe.

„Ne!" zavyje Mia bolestně a vezme mé bezvládné tělo do náruče.

„Lizzie!"

Otočí se na mě.

♫

Celý zpocený se posadím na posteli. Tričko mám úplně promočené a vlasy se mi zplihle lepí k obličeji. Mátožně vstanu a dobelhám se do koupelny. Pustím si ledovou vodu, a tak jak jsem, vlezu oblečený pod proud.

Celý se třesu, ale chlad z vody s tím nemá nic společného. Ten její pohled se mi vryl do paměti. Nikdy na něj nezapomenu. Tolik bolesti a strachu v jednom pohledu. A to všechno kvůli mně. Tohle nemůžu dopustit.

Nejradši bych se teď hned zvedl a zajel za ní. Mám neskutečnou potřebu ji vidět, vzít ji do náruče, přičichnout si k jejím vlasům a držet ji tak dlouho, dokud by se svět nerozplynul a veškerý strach a nezmizel. Tolik toužím jí pošeptat, že všechno bude v pořádku, tolik jí toužím říct všechna svá tajemství.

Nic z toho však nemůžu udělat. Ne proto, že by byla stovky mil odsud. Vzdálenost je jen nepodstatné číslo. Nemůžu to udělat proto, že ona nemá tušení, že bych něco takového udělat měl. Příliš jsem se zamotal do pavučiny svých lží, že teď nevím, jak z ní ven. Jsem jako ubohá moucha, lapená a čekající na svou smrt.

Naskočí mi husí kůže. Zastavím proud studené vody a vylezu ze sprchy. Asi to nebyl nejlepší nápad, v tu chvíli to však bylo to první, co mě napadlo.

Do postele se tu noc už nevrátím. Místo toho si znovu sednu k počítači a vezmu do ruky blok, s výrazným nápisem: Projekt Mia.

Ani si nevšimnu, kdy tma přejde v slabé sluneční paprsky. A po pár hodinách se mi podaří usnout s hlavou položenou na stole.