Láska podle melodie

67. Kapitola

Prohlížím si bílé židle, naskládané v úhledných řadách před majestátním pódiem. Z každého opěradla visí černá nebo červená mašle a lehce se pohupují. Za pódiem je pověšený ohromný prapor se znakem školy.

...

Všechny židle jsou ještě prázdné, do začátku slavnosti zbývají více než dvě hodiny. Na Hewittovo přání jsme se tu sešli už před devátou ráno, abychom všechno stihli. Ještě naposledy.

„Můžeme, Mio?" zavolá na mě někdo z hloučku uprostřed. I se mnou je nás jenom třináct. Maturantům jsme to samozřejmě neřekli a před Sebastianem jsem to zatajila schválně. Musí se šetřit a toto mi jako šetření nepřipadá. Ještě pořád mám před očima jeho ztrhaný obličej.

„Jasně, jdu na to," otočím se od okna a za zvuků bubnu a klavíru se vrátím do kroužku.

...

Kolem krku se mi zezadu omotají silné ruce. Nasaju tu dobře známou vůni a usměju se. Natočím hlavu, abych mu mohla vlepit polibek na tvář.

„Příští rok budeme v té první řadě sedět my," zamumlá Sebastian. „Budeme na sobě mít taláry a tvé oblíbené čepičky, převezmeme si diplom a ty budeš mít závěrečnou řeč," pronese důležitě, jako by to už byla hotová věc.

„Ale," namítnu, on mi však zalepí pusu dalším polibkem.

„Budeš to ty. A já tam budu celou dobu sedět vedle tebe, pyšně se na tebe dívat a všem dokola vykládat, že to nádherné stvoření na pódiu je moje holka."

„Pšt, už," umlčím ho, ale rozesměju se. Představa Sebastiana, jak se vrtí na své židli a všem dokola tu informaci roztrubuje, je prostě příliš přitažená za vlasy. A zároveň hrozně miloučká.

„Sedneme si?" vybere Sebastian dvě místa na kraji, naštěstí poblíž kluků ze sboru. Než si stačím sednout na svou židli, přitáhne si mě Sebastian k sobě na klín. Obejmu ho rukama kolem krku a přitulím se k němu. Poslední dva dny jsme se vůbec neviděli a hrozně mi chyběl.

Rozhlédnu se kolem dokola. První řady jsou prázdné, maturanti se schovávají vevnitř, ty další se však už plní rodiči a příbuznými. Maminky v slavnostních šatech osušují oči kapesníčky a všem vyprávějí, jaké jsou jejich děti úžasné, tatínci v těsných oblecích si zase povolují kravaty a rozhlížejí se po svých přátelích, aby mohli zapříst rozhovor o sportu nebo nejnovějším pojištění svého domu a na chvíli tak utekli tíživé skutečnosti, že jejich děti už nejsou dětmi.

Nástroje jsou ještě stále uklizené a čekají na svou velkou chvíli. Členové sboru po sobě napjatě pokukují. V příští chvíli se z reproduktorů ozve tradiční Virginská písnička Our Great Virginia a všechny hlavy se stočí k masivním dřevěným dveřím u východu. Jeden po druhém z nich vycházejí maturanti v talárech a nervózně se zubí na lidi kolem. Podle abecedy si posedají na židle a přibližně uprostřed se vyjímá Danny s červenou šerpou kolem krku. Premiant ročníku, který bude přednášet závěrečnou řeč.

Nejprve se řeči ujme ředitel Thompson a vychválí maturanty až do nebes. Pronese svou řeč s hrdostí a elegancí tak, jak ji musel pronášet už nespočetněkrát před tím. Když potom vyzve Daniela, kluka, který také chodil do sboru, aby pronesl závěrečnou řeč, ozve se mohutné cvakání fotoaparátů a mobilů, aby bylo všechno pěkně zdokumentované. Během jeho projevu, kdy nezapomene zmínit sbor, ani naše vítězství na soutěži, nezůstane jediné oko suché.

Na chvíli se zasním a představím si samu sebe na jeho místě. Všechno je perfektní, lehce fouká větřík a já vypadám naprosto úžasně. Vlasy mi splývají v hladkých vlnách na ramena, lodičky mi perfektně sednou, všichni mě se zájmem pozorují. Sjedu očima do publika a vedle mé prázdné židle se vyjímá další prázdné místo, se Sebastianovou fotografií v černém rámečku. Takhle ne. Potřesu hlavou, abych ten obraz zahnala, než se znovu ponořím do představ. Slunce se mi opírá do vlasů, které neposedný vítr rozfoukal všemi směry, pod talárem je mi horko a lodičky mě neskutečně tlačí na palci. V davu pláče nějaké malé dítě a na obzoru se objevují bouřkové mraky. Když však shlédnu do publika, vedle mé prázdné židle se culí Sebastian a ukazuje mi zvednuté palce. Tak je to mnohem lepší.