Láska podle melodie

48. Kapitola

„Je konec, konec, konec, konec..." zní mi v hlavě jako kolovrátek, zatímco sedím ve ztichlém autobuse a poslouchám zvuky jeho rytmického kodrcání.

Ve chvíli, kdy jsem vyběhla ze Sebastianova domu, jsem toho začala litovat. Tohle se nikdy nemělo stát. Měla jsem se nadechnout a nerozhodovat se ve spěchu. Teď už je však pozdě a hořce toho lituji.

Rozhodně vytočím Sebastianovo číslo, po pátém zazvonění se mi však ozve pouze hlasová schránka. Naštvaně bez jediného slova zavěsím a mobil vrazím do kapsy saka.

Vystoupím ze stejného autobusu na stejné zastávce a vydám se tou stejnou cestou jako vždycky. S jedním malým rozdílem. Nic už není stejné. Já a Sebastian už neznamenáme MY. Mia, stůl pro jednoho. To jsem teď já.

Nasupeně si rozepnu řemínky lodiček, zuji se a domů doběhnu jenom v podkolenkách. Celou cestu ze všech sil přemáhám pláč, a teprve když za mnou bezpečně zapadnou vstupní dveře, celou vahou se o ně opřu, a sesunu se na zem. Vší silou mrštím lodičkami do kouta a potom složím hlavu na kolena. Moje vzlyky se rozléhají ztichlým domem. Taťka doprovázel mamku na konferenci a vrací se až zítra po poledni. Už dávno jsem si na to zvykla a nikdy mi tato samota nevadila. Samozřejmě se mě vždy ptali, jestli radši nemají zůstat doma, ale já jsem jim vždy odpovídala záporně. Ve výjimečných situacích jsem jela s nimi a měla jsem tak možnost poznat spoustu cizích zemí, ale nejradši jsem měla ty chvíle, když jsem měla celý dům pro sebe. Mohla jsem se koukat na všechny své oblíbené filmy dole na velké televizi, celé dny se povalovat v pyžamě a k obědu jíst zmrzlinu.

Jsem tu jenom já a společnost mi dělá pouze pavouk v levém horním rohu předsíně, který se usilovně věnuje splétání své sítě. Představím si tu ubohou mouchu, která se do ní co nevidět chytí a najednou si připadám stejně malinká a bezvýznamná. Sebastian byl jako ten pavouk a já jsem se zapletla do pavučiny jeho lží.

Ve vzteku vytáhnu z komory koště a násadou rozmetám jeho dílo na cucky. Jako bych si až zpětně uvědomila, co jsem provedla, můj vztek vystřídá nával pláče. Z posledních sil vyběhnu schody a prásknu dveřmi od svého pokoje. Ještě jeden krok. A ještě jeden. A poslední. Svalím se na postel a slzy se mi začnou řinout z očí. Nekontrolovatelně se roztřesu a dojde mi dech. Nemůžu dýchat. Nemůžu dělat ani tu nejprostší věc nutnou k životu. Každičká buňka v mém těle se tomu brání.

Instinktivně si sáhnu na ruku, abych nahmatala náramek s kopretinou, a s hrůzou zjistím, že není na svém místě. Uslzenýma očima rychle proletím celý pokoj, ale vím, že je to marné. Jsem si stoprocentně jistá, že ve škole jsem jej ještě měla, takže jsem ho musela ztratit někdy potom.

Mé tělo sevře nový nával pláče a já se převrátím na bok a stulím do klubíčka. Zašmátrám rukou po mobilu a vytočím to první, a zároveň jediné, číslo, které mi přijde na mysl.

„Mio?" ozve se překvapený a trochu ustaraný hlas hned po prvním zazvonění.

„My," zadrhávám, „Sebastian a já..."

„Co se děje?" hlas teď zní ještě ustaraněji než před okamžikem.

„Mysmesrzešli," vykoktám rychle a pak se znovu rozpláču.

„Mio? Zpomal, zopakuj to," vyzve mě ten hlas zdánlivě klidně.

„Rozešli jsme se," zaúpím a zadržuji slzy.

„Jsem na cestě," ozve se vzápětí.

„Ne to ne," řeknu rychle, ale i v mém stavu je mi jasné, že je jakýkoliv odpor zbytečný. Znám ho, a jakmile si něco usmyslí, jenom tak si to vymluvit nedá. „Máš školu a svoje věci."