Láska podle melodie

62. Kapitola

„Nemůžu uvěřit, že za dva dny už bude státní kolo," utřu si ruce do utěrky a znovu vyhlédnu z okna. Příjezdová cesta pořád zeje prázdnotou.

„Já nemůžu uvěřit, že jsme se dostali až do státního," uzobne si Sebastian kousek bábovky, kterou jsem před chvílí ještě horkou vytáhla z trouby a položila v jídelně na stůl. „Už dlouho jsme se do finále nedostali."

„Tak teď je na nás, abychom to i vyhráli," rozprostřu utěrku na topení a znovu vyhlédnu z okna.

„Za chvíli tu bude, nebuď nervózní," unaveně se usměje.

„Nemůžu se ho dočkat, vždyť už jsme se dlouho neviděli," pochybovačně se na něj podívám, když mi dojde, jak to mezi nimi dopadlo posledně. „Vždyť víš," řeknu tiše a sklopím pohled.

„Lizzie," dojde ke mně a položí mi ruce na ramena. „Bude to v pořádku, ano? Tentokrát se budu chovat slušně, slibuju. Nepoperu se s ním a budu milý a přátelský."

„Vážně?" s trochou pochyb se na něj znovu podívám.

„Vážně. Navíc, vyhrál jsem tě přece já, ne?" pokusí se o úsměv.

„Tys mě měl od začátku, jenom jsi natvrdlý a trvalo ti, než ti to došlo," zamumlám, ale přemáhám smích.

„Dobře, dobře, beru vinu na sebe," přitáhne si mě k sobě do náruče a políbí na temeno hlavy. Obejmu rukama jeho široké záda a přičichnu si k němu. Voní jako Sebastian, jako bezpečí. Jenom tato vůně mě vždy dokáže bezpečně uklidnit. Má na sobě hebkou kostkovanou košili a snad poprvé ho vidím s ohrnutými rukávy. Nikdy si je kvůli jizvám nevyhrnuje.

„Koukni, kdo právě přijel."

Vyprostím se z jeho objetí a on mě otočí směrem k oknu. Na naší příjezdové cestě právě parkuje bledě modrý picku-up.

„Jů," vypísknu a bez bot se hrnu z jídelny do předsíně a dál ven. A přesně ve chvíli, kdy vysoký blonďák vystoupí z auta, vrhnu se mu kolem krku.

„To je mi ale přivítání," zvedne mě kousek nad zem a stiskne v náručí. „Kdyby mě tak jenom vítali všichni," položí mě na zem a usměje se. Potom si všimne Sebastiana, který se vynoří ze dveří. Obličej se mu roztáhne v širokém úsměvu a mávne mu na pozdrav. Sebastian mu pozdrav oplatí levou rukou. Sluneční paprsky dopadnou na jeho předloktí a odrazí se od pavučinky jizev. Benovou tváří na chvíli proběhne zmatený výraz, v příštím okamžiku je však pryč a znovu jej vystřídá úsměv. „Čau, chlape," řekne a popleská Sebastiana po ramenech.

„Kde jsou vaši?" pohlédne Ben směrem ke garáži, kde neparkuje žádné auto.

„Mamka musela na konferenci do New Yorku a taťka ji jako vždy doprovázel," řeknu a vytahuju ze zadního sedadla jeho tašku s oblečením. „Měla jsem jet také, ale kvůli státnímu to neklaplo."

„Takže..." podívá se Ben na dům. „To máš celý barák jen pro sebe? A to nemáš strach?"

„Nemám, Sebastian mě tu hlídá," zasměju se jeho udivenému pohledu. „Neboj se, zítra kolem desáté by už měli přijet, aby tu byli včas na státní."

„Neměli bychom té jejich příležitosti nějak využít ve svůj prospěch? Uspořádat mejdan?"

„Bohužel to nejde..." povzdechnu si. „Dneska máme až do noci zkoušku, potřebujeme ještě všechno dopilovat na soutěž." Ben mi vezme z rukou svou tašku, která je tak těžká, že ji sotva uzvednu, a zavře dveře auta. Aniž by se jakkoliv namáhal, přehodí si tašku přes rameno a vydá se ke vstupním dveřím. Zaujatě mě při tom poslouchá.