Láska podle melodie

15. Kapitola

Místo toho mě kolem pasu pevně zachytí silné paže a přimknou k sobě. Sebastian. Pevně mě k sobě přitiskne a pomůže mi dostat se do částečně vzpřímené polohy. Došlápnu na zraněnou nohu a ta se mi opět podlomí. Zaúpím bolestí. Sebastian na to je však připravený a tak mě ještě pevněji obejme kolem pasu. Vrhnu na něj vděčný pohled. Soucitně se na mě usměje a vezme mě do náruče, jako bych nic nevážila. Chytím se jej kolem krku a on mě několika rychlými kroky přenese na pohovku do knihovny. Za celou dobu nepromluvíme jediné slovo. Odvážím se až tehdy, když jsem v bezpečí na pohovce.

„Děkuji," zašeptám roztřeseným hlasem.

„Ukaž, podívám se na to." Řekne a ukáže na moji nohu. Kývnu na souhlas a on mi opatrně sundá botu i podkolenku. Kotník už začíná pořádně napuchat a dostává zajímavý modro-fialový odstín. Sebastian se jej nepatrně dotýká prsty a v místě, kde se jeho kůže setká s mojí, mi zůstane mravenčení.

„Zlomené to nebude, ale počkej tady a ani se nehni," nakáže mi, „zajdu do kuchyně vyprosit trochu ledu. Měla by sis jej teď nějakou dobu chladit." Usměje se na mě, zvedne se a odejde z knihovny. Sedím zády ke dveřím a tak mám z velkého arkýřového okna do zahrady. Avšak pohled ven mě tentokrát tolik nezajímá.

Za pár minut se vrátí a v ruce nese do utěrky zabalený led. Opatrně mi jej přiloží na kotník. Bolest sice přetrvává, ale já jsem tak ochromená jeho pohledem, že ji skoro necítím.

„Měla bys být opatrnější, Lizzie." řekne a přesune se blíže k mojí hlavě. „Příště by to nemuselo dopadnout tak dobře. Mohla sis ublížit." Dopoví a podívá se na mě.

„Ještěže mám anděla strážného, který na mě dává pozor." Usměji se a opětuji mu pohled. Pořádně si prohlédnu Sebastianovy oči. Neuvěřitelně zelené se zlatým kroužkem kolem duhovky. Jako tráva po dešti. Jeho obličej je tak blízko mého, že na kůži cítím jeho zrychlený dech.

Natáhne ruku a lehce mi zastrčí neposedný pramen vlasů za ucho. Ruku však nechá na mém krku a začne palcem jemně přejíždět po mé levé tváři. Dlouho se díváme navzájem do očí a naše rty se každým okamžikem lehce přibližují, jen se dotknout.

„Všude jsem tě hledal..." Ozve se od dveří Chrisův hlas a vzápětí se zarazí. Sebastian ucukne rukou zpět a odvrátíme od sebe pohled. „Promiňte, nechtěl jsem..." V Chrisově hlase jsou cítit rozpaky.

„Ne, nic se neděje, já jenom. Ehm, spadla jsem." Vykoktám.

„A já ji chytil." Doplní mě Sebastian.

„Ano, a potom mi pomohl sem a donesl mi led. Jenom jsem si vyvrtnula kotník." Dodám a cítím, že rudnu v obličeji.

„Ano, zlomené to není. Jenom jsem jí pomohl." Dořekne za mě Sebastian a i na něm jsou znát rozpaky.

„Aha, chápu, nemusíte mi nic vysvětlovat," vloží se do toho Chris. „Jenom jsem tě hledal, Sebastiane, chce tě ředitel. Divil se, že ses ještě neukázal, tak mě poslal, ať se po tobě podívám." Řekne a otočí se ke mně. „Jsi vážně v pořádku? Zvládneš to na autobus? Jestli ne, můžu zavolat taťkovi, mohl by nás tu vyzvednout."

„To je v pořádku, zvládnu to. Nic to není." Řeknu už klidnějším hlasem. Opatrně si natáhnu podkolenku a obuju botu. Bolí to jak čert, ale radši nic neříkám. Sebastian mi podá ruku a pomůže mi vstát. Nejistě došlápnu a přitom se o něj opírám. Chytí mě pod paží a společnými silami dojdeme až do atria. Počkám tu s Chrisem, zatímco se odběhne omluvit řediteli do kanceláře. Je to od něj vážně hezké. Celou cestu na autobusovou zastávku mě Sebastian zpola nese a Chris se ujme mého batohu. Dorazíme a autobus zrovna přijíždí. Přesvědčila jsem Sebastiana, že opravdu není nutné, aby jel se mnou a doprovodil mě. Když se jej pouštím a chci nasednout do autobusu, chytí mě za ruku a pošeptá mi.