Láska podle melodie

14. Kapitola

„Já..." Vzlyknu bezmocně.

„Co, Mio?" Zeptá se napjatě Chris.

„Možná ano." Zašeptám sotva slyšitelně.

Chris složí hlavu do dlaní. „Jak můžeš něco takového říct? Je to podvraťák. Neříkej, že jsi mu naletěla."

„On takový není," zamumlám sotva slyšitelně. Nemám dost síly se s ním hádat. Místo toho se znovu rozpláču.

„Mio," pohladí mě po rameni.

„Já jsem vážně myslela, že je jiný." Zaštkám.

„Pojď sem." Obejme mě svýma hubenýma rukama a pevně k sobě přitiskne. Zabořím mu obličej do trička a rozpláču se naplno.

„Chci na něj zapomenout. Prosím, Chrisi, pomoz mi." Začnu si kapesníkem stírat rozmazanou řasenku z tváří. Svým pláčem jsem napáchala pořádnou spoušť nejenom na svojí tváři, ale i na Chrisově tričku. Budu si muset pořídit voděodolnou.

„Pomůžu, víš, že ano." Pomůže mi smazat poslední šmouhu z obličeje a pak pokračuje. „Nejdřív zapomeň na ten ples. Byla ode mě šílenost, že jsem se tě tam snažil nalákat a potom tam s tebou nebyl." Sklopí oči na důkaz své pokory. „A jako další krok nad ním přestaň přemýšlet. Úplně mu zakaž vstup do tvojí hlavy. Prostě jej odřízni. Upnula ses k tomu, jaký bys chtěla, aby byl, a ne k tomu, jaký je." Chris se mi nebojácně podívá do očí a pevně mi stiskne ruku a tímto prostým gestem přenese maličkou dávku odvahy i na mě.

„Dobře, pokusím se o tom." Zamumlám. Má pravdu. K Sebastianovi jsem se příliš upnula a teď mi to nesvědčí. „Dekuji Chrisi, řeknu ještě a opětuji mu jeho stisk.

♫

Hned od příštího rána začnu dělat všechno podle jeho rady. Od Sebastiana se zdržuji co nejdál a zakazuji si i všechny myšlenky na něj. Přes den to poměrně jde, problém však nastane ve sboru. Před týdnem se Sebastian zastavil u mě doma a nacvičovali jsme. Tehdy jsem se konečně odvážila zpívat naplno. Dnes mi to však nějak nejde.

„No tak, Mio, soustřeď se." Napomene mě už asi podesáté profesor.

„Omlouvám se." Úmyslně se vyhnu Sebastianovu pohledu. „Dneska nějak nejsem ve své kůži."

„Dobrá, dejte si teď se Sebastianem na chvíli přestávku. Zatím docvičíme vaše křoví." S povzbudivým úsměvem na nás mrkne a otočí se zpátky ke klukům, seřazeným na provizorně vytvořených schůdcích ve třech řadách nad sebou. Ti v nejvyšší řadě se povážlivě kývou ze strany na stranu a jenom čekám, kdy některý z nich sletí na zem.

„Co je s tebou, Lizzie?" Zeptá se Sebastian podrážděným hlasem s kapkou ironie. Přemůže mě chuť mu říct něco jedovatého.

„Ty moc dobře víš, co se se mnou děje, Sebastiane." Vyprsknu potichu. „Chováš se jako naprostý hulvát a nemáš ani tolik slušnosti to přiznat." Zabodnu mu důležitě prst ho hrudi. „Ale ze mě si blázny dělat nebudeš. Celou dobu jsem tě bránila, zastávala jsem se tě a bála se o tebe." Podívám se mu zpříma do očí, nenechám jej však říct ani slovo a pokračuju ve svém výhružném monologu. „Teď mi ale došlo, že jsi stejný jako ti ostatní namachrovaní frajírci a nemáš v sobě ani špetku soudnosti." Chce něco namítnout, rázně jej však umlčím. „Každý člověk může být občas protivný, ale pořád... to umíš jen ty."

„Já..." Vyhrkne tohle jedno prosté slůvko, zbytek věty však zanikne v mém postupujícím vzteku.

„Tvůj problém ale je, že abys tohle pochopil, musel bys mít IQ vysoké aspoň jako pokojová teplota." Konečně se od něj trošičku odtáhnu a svěsím ruku podél boku. Sebastian této mojí chvilkové odmlky bohužel využije.