Láska podle melodie

Sebastian I.

Dnešek bude něčím zvláštní. Vím to. Jsem si naprosto jistý. Letí mi hlavou, zatímco procházím cestičkou k hlavním dveřím do budovy a vychutnávám si poslední teplé podzimní počasí. Těsně než vstoupím, zaslechnu za sebou vzdálený zvuk motoru a otočím se. Na parkovišti právě zastavuje stříbrné auto. Na dálku nepoznám značku, ale jsem si jistý, že jsem ho tu ještě nikdy neviděl. Nejspíš zase někdo slavil narozeniny. Takové dárky jsou zde běžné. Zakroutím nad tím hlavou a podívám se na hodiny. Tři čtvrtě na osm. Měl bych si pospíšit. Naposledy se podívám na auto, hlavu však otočím dřív, než jeho pasažéři vystoupí.

♫

Že se něco děje, mi dojde dříve, než zbytku třídy. Asi patnáct minut po začátku hodiny do třídy vstoupí ředitel. Všichni zároveň vstaneme. Prolétne očima po třídě a pak spustí.

„Posaďte se prosím. Už minulý týden jsme vás informovali, že do vaší třídy přestoupí nový student. Chci, abyste jej přijali mezi sebe, ale nezapomeňte na dobré Lighthallské vychování. Je zde díky našemu stipendijnímu programu, a i když si myslíte, že teď máte ve studiu náskok, nerad bych, abyste se mýlili. Doufám, že spolu budete dobře vycházet, i když je poněkud... jiný."

„Jiný? Jak to myslíte, pane." Vyklouzne mi dřív, než si to pořádně rozmyslím a už teď bych se za to nejradši vyfackoval. Navíc mu přeruším jeho výklad. Nevypadá však mrzutěji než obvykle.

„To hned zjistíte." Oznámí nám a těžkými kroky dojde ke dveřím. Vykoukne ven a chvíli tam s někým mluví. Ustoupí stranou.

A pak ji spatřím. Ano, ji. Dívku. V uniformě. Na Lighthallu. Nevěřícně se na ni zahledím. Bázlivě propluje kolem ředitele do čela třídy a zpozoruji, že si nás nenápadně prohlíží. Táhne mě to k ní víc, než ke komukoliv jinému. Pak si znovu připomenu, že se od ní musím držet dál. Ode všech. A pak mi to dojde. Místo vedle mě je volné, Joey, co seděl vedle mě, se před pár týdny odstěhoval. Tohle není dobré. Ze zahloubání mě opět vytrhne ředitelův hlas.

„Žáci, představuji vám vaši novou spolužačku." Řekne zvučně a malinko se natočí jejím směrem. „Jmenuje se Amélie Tateová, přistěhovala se sem s rodiči." Hm, tak Amélie. To není špatné. „Vím, že vám to přijde zvláštní, že je na naší škole, ale díky stipendiu a tomu, že náš řád přímo nezakazuje dívkám studium, jsme udělali výjimku." Nemáte ani ponětí, jak se nám všem tato výjimka líbí. „Tak studenti," ozve se opět ředitel a já se tak opět vrátím na chvíli do reality. „Nechám vás, ať se seznámíte." Konečně dokončí svou povinnost a odejde ze třídy. Znovu se vrátím pohledem k Amélii. Pozoruji ji, dokud se neotočí od profesora zpátky ke třídě a skoro neznatelně pokývne hlavou. Musel jí něco říct. Vůbec ale netuším, co to bylo. Potom promluví.

„Dobře tedy," začne svou představovací řeč a mě uchvátí její hlas. Krásný a medový. Žádný upištěný ptáček chcípáček. Napadne mě, jak to asi zní, když zpívá. Určitě andělsky. Ji tak mít ve sboru. „Jmenuji se Amélie Tateová, ale upřednostňuji spíše zkráceninu Mia. Přistěhovali jsme se s rodiči z New Hampshire." Pevně před sebou svírá desky jako ochranný štít a volnou rukou zabloudí k lemu saka a začne jej přežmoulávat mezi prsty. Když jsem nervní, dělám přesně to samé. „Mezi mé koníčky patří čtení, cestování a sledování filmů a seriálů. Nejsem zrovna velký fanoušek sportů, jsem totiž velmi nešikovná." Řekne a malinko se usměje. Znovu však zabloudí pohledem ke Chrisovi. Mě si ani nevšimne. „A ve škole mě nejvíc baví jazyky. Nejvíce angličtina a ještě se učím německy a francouzsky-"

„Ehm, ehm šprt," zamumlá Jeff o lavici vedle a naoko to zamaskuje zakašláním. Probodnu jej pohledem.

„Ehm, ehm, tebe se nikdo neptal." Oplatí mu to učitel a třída vyprskne smíchy. Zadívám se zpátky na Miu, jak na to reaguje. K mému velkému překvapení se směje s ostatními. Pak ještě rychle dodá jednu větu, která mě neskutečně potěší.

„A byla jsem členem sboru, dokud jej pro nedostatek financí nezavřeli." Výborně. Nalákat ji do sboru nebude zase až tak těžké. Horečně přemýšlí, co by ještě mohla říct, vypadá však, že už ji nic nenapadá a tak to rychle zakončí. Opatrně se podívá po profesorovi a ten ji k mému částečnému zděšení a tajnému potěšení pošle sednout vedle mě.

Konečně se na mě podívá a na malou chvíli, jako by ztratila nit. Prohlíží se mě velkýma nevinnýma očima a já mám pocit, že mi vidí až do duše. Takovou sílu na mě ten jeden pohled má. Potom jí však k mé velké úlevě dojde, že na mě maličko zírá a opatrně se posadí na kraj židle. Nevěnuje mi už ani jeden pohled a dlouhou dobu se dívá přímo před sebe do třídy, na každého představujícího se spolužáka zvlášť. Všem jim věnuje mnohem víc pozornosti než mně, když na mě konečně dojde řada. Narovnám se a vstanu. Jednou rukou si ještě upravím sako, potom je semknu a spustím.

„Jmenuju se Sebastian Stewart." Při zvuku mého hlasu s sebou maličko trhne. „Jsem kapitánem lakrosového týmu, hlava sboru a dřív jsem bydlel v Paříži. Můj otec pracuje ve vládě..." Chci ještě něco dodat, ale do řeči mi vstoupí učitel.

„A také je nejchytřejší z ročníku. Jenom by mu prospělo se trošku více snažit." Řekne a podívá se na mě lehce výhrůžným pohledem. Místo odpovědi se jenom ušklíbnu a znovu si sednu. Znovu se na ni zaměřím a soustředím k ní všechnu svou pozornost.

„Ano, pane, děkuji," Promluví naráz, aniž bych zaregistroval, že se jí někdo na něco ptal. Rychle se vrátím zpět ke své práci. Uleví se mi, když se konečně ozve zvonek. Bleskově si spakuju svoje věci a vystřelím ze třídy. Při tom zbrklém útěku se však musím protáhnout kolem Mii a nedopatřením (nebo možná nevědomky, nejsem si tím moc jistý) do ní vrazím. Ani se však neotočím s omluvou. Bude to tak lepší.

♫

Pozoruji ji přes okno. Sedí na lavičce pod stromem a v rukou drží otevřenou knihu. Nečte si. Vím to. Vůbec neotáčí stránky a hledí někam do prázdna. O čem tak asi přemýšlí? Je to to, co si myslím? Vzpomenu si na předchozí hodiny. Vůbec to není křehká holčička. Umí racionálně uvažovat a prát se za to, co je jí milé. To s tím ledem nebylo špatné. A ten pavouk. Ona by to zvládla. Automaticky si popotáhnu rukáv, co nejníže to jde. Ale nechci ji tomu vystavit. Teď ne. Nikdy ne. Bude lepší, když zůstanu dál. Pro její dobro.

♫

Sebevědomě vyjdu ze dveří a namířím si to přímo k ní. Musím to udělat.

„Co máš za problém?" Vyštěkne na mě sebevědomým hlasem.

„Nic, jenom se tě chci na něco zeptat. Potřebuji poradit s místem na rande." Mrknu na ni. „Řekněme," maličko ten konec protáhnu, „že jsem Robert Pattinson. Co bys mi doporučila?" Vyloudím na tváři úšklebek.

„No, nejspíš hodiny herectví." Blýskne po mně pohledem. „A teď mě omluv, už musím jít." Popadne z lavičky svůj batoh, těsně se kolem mě protáhne a zamíří k stříbrnému autu, které právě přijíždí na parkoviště. Výborně, pochválím se za to v duchu. Teď to bude v pořádku. Chci ji ještě následovat, ale něco upoutá mou pozornost. Mrknu na odjíždějící auto a potom se k tomu vrátím.

Lizzie. Jméno mi prolétne hlavou a natáhnu ruku.

Áno, všimli jsete si správně. :) Je tu nový dílek, tentokrát z pohledu Sebastiana. Možná jsem vám tím prozradila víc, než jsem měla původně v úmyslu, ale snad se vám to i tak bude líbit :)

Co si o Sebastianovi myslíte teď? Proč se chce držet dál? Co ukrývá?

Díky všem svým čtenářům/čtenářkám a budu ráda za každý váš vote i komentík :) Tak zase brzy :)