Láska podle melodie

21. Kapitola

„Konečně jste přijeli. Už jsme se báli, že jste se cestou ztratili." Přivítá nás ihned po příjezdu babička. Jako vždy má na sobě květovanou zástěru a z kuchyně se za ní táhne opojná vůně oběda.

„Ahoj babičko," skloním se, abych ji mohla políbit na tvář. „Holčičko moje, ty jsi ale vyrostla." Skoro mě rozmačká v náručí. To je poprvé, co jsme se tak dlouho neviděli. Když jsme ještě bydleli tu v Keene, viděli jsme se několikrát do týdne. Jelikož teď bydlíme stovky mil od nich, náš kontakt se dost omezil, což je jedna z věcí, která mě na stěhování dost mrzela.

„To je dost, že jste se taky ukázali." Za babičkou se objeví děda, ve své typické košili a s brýlemi na temeni hlavy. Sevře mě v objetí snad ještě pevněji jak babička. „Už jsi úplná slečna na vdávání." Prohodí svou typickou větu. Tak toto mi vážně nechybělo. „Ukaž se, ať si tě můžu pořádně prohlédnout." A podrží si mě na vzdálenost natažených paží. „No jo, mám pravdu. Kam se jenom poděla ta malinká holčička s copánky, která se mnou každou zimu stavěla sněhuláka a chodila bruslit na jezero?"

„Ale dědečku, víš, že sněhuláka s tebou stavím ráda. To už je naše tradice, musíme v tom pokračovat. A na jezero půjdu taky, pokud najdeme brusle." Zasměji se. Miluji naše zimní tradice. A přestože už se pomalu řadím mezi dospělé, ráda bych si je ponechala. Bez toho by to nebyly Vánoce.

„Nestůjte tu v předsíni a pojďte dál." Zažene nás babička, a tak mi nezbývá, než zase popadnout svůj kufr a s taťkovou pomocí jej vystrkat po schodech do mámina starého pokoje. Ani nespočítám, kolikrát jsem tu spala, když jsem byla menší a zůstávala u babičky na prázdninách. Od doby, co byla mamka malá holčička, se tu toho moc nezměnilo. Stěny, vymalované světlounce zelenou barvou s malými růžičkami, dřevěná podlaha s huňatým světle růžovým kobercem uprostřed, bílé skříně a pracovní stůl ve stejném vintage stylu a velká postel s nebesy. Ohromným francouzským oknem sem proniká dostatek světla a dá se odsud vyjít na balkonek s výhledem do zahrady. Vždy, když bylo v létě krásně, jsem si na balkon vynesla proutěné křeslo a sedávala tu s knížkou.

Vybalím si všechny věci a potom seběhnu dolů. Ihned zamířím do kuchyně zjistit, co dobrého bude k obědu. Po cestě mi děsně vyhládlo.

„Tak jak se máš ve škole?" Začne hned vyzvídat babička a utírá si ruce do papírové utěrky, zatímco já usilovně pracuji na teprve druhé bramboře. Dneska to na brzký oběd nevypadá.

„Docela se mi tam líbí." Řeknu a snažím se nevypadat moc nadšeně, to by totiž vedlo ke spoustě otázek. I tak se jim nejspíš nevyhnu a proto rychle pokračuji, abych tak na chvíli utnula babiččin proud myšlenek a nedovolila jí vyzvídat.

„Spolužáci jsou fajn, stejně tak profesoři. A škola? Je obrovská. A nádherná. Dřevěné podlahy a zdi, ohromná okna, schodiště... Něco takového jsem snad ještě nikdy neviděla." Odhodím oloupanou bramboru do dřezu a natáhnu se pro další. Už třetí. „A začala jsem chodit do sboru. Před týdnem jsme vyhráli okresní kolo a brzy se chystáme na krajské."

„A nějaký nápadník se tam taky najde?" Položí mi babička otázku, na kterou se nejmíň těším. Jednou to ale přijít muselo. Vybavím si obraz Sebastiana.

Jsem pryč sotva pár hodin a už mi tu chybí. Před dvěma dny jsme byli u rybníčku a od té doby jsme se neviděli. A ještě minimálně do pátku, což je pět dní, neuvidíme. Už se popravdě těším, až se vrátím do školy, protože to znamená, že se s ním zase budu každou chvíli vídat.

„Ne babi, žádný nápadník tam není. Jsou to všechno fajn spolužáci, ale nápadník žádný." Přestože se to snažím říct co nejpřesvědčivěji, neunikne mi babiččino zablýsknutí v očích. Nevěří mi.