Láska podle melodie

25. Kapitola

Celou cestu jedu napůl ve snách, napůl v mrákotách. Od doby, co jsem tak zbaběle utekla, mi ještě pořád nedošlo, co se vlastně stalo. Nebýt obrovského nápisu Magnoliová, který mě praští do očí sotva vjedeme do naší ulice, zapomenu vystoupit. Chůze domů mi tentokrát zabere neskutečně dlouhou dobu. Normálně zvládám celou cestu za pár minut, dnes je to však jiné. Rychlostí asi kilometr za týden se vleču po chodníku a teprve teď mi dochází celá skutečnost. Sebastian. Mě. Políbil. Tři tak neuvěřitelná slova v jedné větě. Když za sebou neohrabaně zabouchnu vchodové dveře, vynoří se z kuchyně mamčina hlava.

„Všechno v pořádku?" Zadívá se na mě zkoumavým pohledem.

„Ano, v naprostém." Odpovím a bez dalšího slova zapluju do svého pokoje.

Odhodím sako na židli a batoh vedle stolu a se zavřenýma očima si sednu na postel. Políbil mě, políbil mě, políbil mě. Slova se mi pořád převrací v hlavě a nic nedává smysl. Proč to udělal? Nemůžu se mu líbit nebo ano? Jistě, byly tu náznaky a už pěkně dlouhou dobu, ale brala jsem to jenom jako takové podivné přátelství. Nechtěla jsem si nic víc připustit, protože mi to prostě nepřipadalo uskutečnitelné. Byla to jenom hra kočky s myší.

A pak se mi v mysli vynoří ještě jedna otázka. Líbí se on mně? Ano, nepochybně je velmi hezký a přitažlivý, ale taky je to nevypočitatelný kluk, který dokáže z hodiny na hodinu měnit svoje názory, chování a postoje. Ale možná se přece jenom pod tím pozlátkem skrývá někdo, komu na mně záleží. Je to možné? Je možné, že během těch několika posledních setkání jeho maska opadla a já spatřila toho pravého Sebastiana? Nebo si to jenom podvědomě tak moc přeji, až jsem tomu uvěřila? Jistě, posledních pár dní bylo opravdu krásných. Podívám se na náramek a připomenu si tak všechno, co jsme za posledních pár dní zažili. Ale pak je tu to, jak rychle zdrhl, když jsem se vrátila z Keene. Jeho podivné chování po plese a některé další nevyjasněné záležitosti.

Ale bylo by to tak špatné? Já s ním?

Zkontroluji esemesky. Nic. Facebook. Nic. Ani jedna zatracená zpráva. PO těch pár uplynulých týdnech, kdy jsme komunikovali tak často mi tato jeho mlčenlivost přijde nevhodná.

V hlavě mám naprostý zmatek. Zkusím se soustředit na učení a odvést tak své myšlenky od něj, ale je to stejné jako bych se snažila chodit po vodě. Nemožné. Veškeré pokusy o učení nakonec vzdám, a když se už nedokážu soustředit ani na film, zalezu do postele a přibližně kolem druhé ráno se mi konečně podaří usnout.

♫

Další den ráno se probudím překvapivě dobře odpočatá a se všemi odpověďmi, jako by na nich můj mozek pracoval celou noc. Už přesně vím, co udělám. Musím najít Sebastiana. A co nejdřív. V autobuse jsem jako na trní a sotva zastaví na zastávce, vystřelím jako namydlený blesk. Chris za mnou musí napůl utíkat.

„Kam tak spěcháš?" Funí za mnou Chris. Teprve u školy zvolním a začnu se rozhlížet kolem. Spatřím Sebastiana stát kousek od dveří. Otočím se ke Chrisovi.

„Můžeš jít dovnitř beze mě? Potřebuju si ještě něco vyřídit." Pokrčí rameny a odejde. Zhluboka se nadechnu a předstíraně klidně dojdu k Sebastianovi. Poklepu mu na rameno a on se otočí.

„Ehm... Ahoj. Potřebuješ něco?" Zeptá se nervózně. Ošívá se. Sebastian se nikdy neošívá. Nejsem si jistá, jestli je to dobře nebo špatně.

„Můžu se tebou na chvíli mluvit?" Zeptám se ho. „Face to face."

„Jo, klidně." Jakmile to dořekne, zatáhnu ho za rukáv za nejbližší roh budovy. „Co to - " Přitáhnu si ho za lem saka k sobě a přitisknu své rty na jeho a tím přeruším jeho poslední otázku. Pevně mě k sobě přivine. Polibek je dlouhý a svět se kolem nás zastaví. Než se od sebe konečně oddělíme, uplyne celá věčnost. Sebastian se na mě zahledí.