Láska podle melodie

34. Kapitola

Zbytek cesty spolu nepromluvíme jediné slovo. Částečně proto, že se bojím, abych na něj nevyjela. Už zase mi něco tají. Přestože se mě snažil tolikrát ujistit, že to tak není, pořád mi něco neříká. Chris se na nás z předního sedadla otočí, a když zachytí můj nasupený pohled, překvapeně povytáhne obočí. Nijak na to nezareaguji. Kdybych dala Chrisovi za pravdu, okamžitě bych od něj slyšela: „Já ti to říkal." A to teď opravdu nemám zapotřebí.

„Vám to ale trvalo." Sjede nás pohledem profesor Hewitt, když se konečně všichni vysoukáme z auta. Okamžitě se vrhne ke kufru a začne vytahovat krabice i s muffiny a skládat je klukům do rukou. „Máme stolek třináct, už jsou tam nachystané ubrusy." Zavelí a mávne rukou někam do neurčita.

Popadnu také dvě krabice a namířím si to za zbytkem. Propletu se kolem několika hloučků lidí, vášnivě o něčem debatujících a podle chaotického označování se propracuji až k číslu třináct. Místo aby ležel mezi jedenáctkou a dvanáctkou, má po pravé straně sedmičku a po levé straně devatenáctku.

„Vypadají báječně." Vydechne údivem profesor, když otevře první krabici. „Opravdu skvělé, jak jste to sama zvládla?" Pozvedne oči ke mně.

„Ale já nebyla sama, pomáhal mi..." Rozhlédnu se po Sebastianovi, nikde jej však nevidím. „Sebastian." Dořeknu a zmocní se mě nepříjemný pocit.

„Vážně?" Profesor povytáhne obočí a pak se zamyslí. „To je od něj hezké." Vrátí se zpátky k muffinům a začne je skládat na stříbrný tácek.

Znovu se po něm rozhlédnu. Kde jen může být? Kluci už mezitím složili pěknou většinu krabic k oknu a po něm pořád není ani stopa. Začnu nervózně pomáhat se skládáním muffinů na tácek. Očima však těkám do všech stran.

„Vypadá to nádherně, Mio." Ozve se mi konečně za zády známý hlas. Otočím se a zděsím se jeho vzhledu. Oproti ránu je celý pobledlý až popelavě šedý. Oči má unavené a začervenalé. Na tváři mu pohrává nepřesvědčivý úsměv.

„Co se - ?" Vyhrknu honem, on mě však mávnutím ruky umlčí a natáhne se pro jednu z krabic. Teprve teď si všimnu, že na něm košile úplně visí. Včera, když měl ještě mikinu, jsem si ničeho nevšimla, ale teď jde naprosto zřetelně vidět, jak je pohublý.

„Kam koukáš?" Všimne si mého udiveného výrazu.

„Ehm... Není těch muffinů málo?" Vymyslím si hloupou odpověď. „Je tu docela dost lidí." Rozhodím rukama a podívám se po místnosti.

„Určitě jich bude dost." Začne mě uklidňovat profesor, který očividně vyslechl celý náš krátký rozhovor. „Ale je pravda, že bych byl radši, kdyby jich byl nadbytek, protože tady ten se na mě tak krásně směje..." Podívá se toužebně na jeden z muffinků.

„Jenom si vezměte, jeden snad chybět nebude." Potlačím úsměv, když se zakousne do jednoho dortíku a na obličeji se mu rozlije blažený výraz.

„Ty jsou vážně dokonalé." Mrkne na Sebastiana. „Tuhle holku si hlídej, protože takovou už nenajdeš." Spiklenecky na něj mrkne a já zadoufám, že se nečervenám.

„Rozkaz, pane." Zasalutuje a přitáhne si mě k sobě. Ruce mi položí kolem pasu a bradu si zlehka opře o temeno mé hlavy. Přesto mu v hlase zaznívá něco nepopsatelného.

♫

Celé dopoledne se kolem našeho stolku trousí větší či menší skupinky lidí a já s potěšením konstatuji, že někteří se u nás objevují i vícekrát.

„Docela se nám daří, nemyslíš?" Zamumlám přes rameno k Sebastianovi. Když se mi ani po několika sekundách nedostane odpovědi, otočím hlavu a začnu se zmateně rozhlížet. Sebastian není nikde poblíž. Přesto bych přísahala, že ještě před půl minutou stál těsně za mnou. Vybavím si ten jeho pobledlý obličej a ztrhaný výraz. Potom mi na mysl přijde další představa. Nebo spíše vzpomínka. Sebastian ležící v bezvědomí na pohovce a moje ruce tisknoucí tu jeho do doby, než přijede sanitka. Ještě pár minut bedlivě pátrám očima v davu a teprve potom se rozhodnu pro akci.

„Chrisi, můžeš to tu prosím chvilku ohlídat?" Poklepu mu na rameno, abych upoutala jeho pozornost.

„Jasně, děje se něco?" Zamrká překvapeně.

„Nene, všechno je v pořádku, jenom si potřebuju něco ověřit." Popadnu do ruky mobil a zkusím vytočit Sebastianovo číslo. Nechám jej zvonit. Jednou... Dvakrát... Pětkrát... Když ani po sedmém zazvonění Sebastian neodpoví, rozběhnu se chodbou k nejbližší třídě. Nakouknu do ní a projedu očima každý kout. Zkusím to o třídu dál, a teprve když projdu všechny třídy na patře, znovu zkusím jeho mobil. Opět nic. Nepanikařím, zbytečně? Třeba jenom musel na záchod a už se vrátil.

Namířím si to zpátky k našemu stanovišti a zadoufám, že Sebastian se mezitím vrátil.

„Neviděl někdo z vás Sebastiana?" Zeptám se naší malé skupinky, když ho mezi nimi neobjevím. Všichni záporně zavrtí hlavou nebo pokrčí rameny.

„Pokud ho uvidíte, vyřiďte mu, že mi měl pomoci," zastaví mě profesor Hewitt na půli cesty k jídelně.

„Třeba se jenom stavil pro něco k jídlu... Byl přece hladový." Snažím se šeptem přesvědčovat sama sebe, přesto však instinktivně zrychlím krok. Cestou k jídelně kolem sebe těkám očima a snažím se zahlédnout nějakou stopu jeho přítomnosti.

Když už celá udýchaná doběhnu do jídelny, začínám pomalu panikařit. Znovu vytáhnu mobil a zkontroluju nové zprávy nebo zmeškané hovory. Nic.

Během pár minut prohledám celou jídelnu, avšak marně. Z jídelny si to namířím rovnou k hudebně, ani tu však nepochodím. Znovu se spěšně propletu mezi lidmi až k našemu stanovišti.

„Už se objevil?" Vyhrknu udýchaně.

„Ne, ještě jsem ho tu neviděl." Odpoví mi Chris a zatváří se zmateně. Když však zpozoruje můj vystrašený výraz, jeho zmatek se změní v obavy. „Je všechno v pořádku?"

„Ano, v naprostém." Na chvíli se odmlčím a potom dodám. „Kdybys viděl Sebastiana, řekni mu, aby mi okamžitě zavolal na mobil, ano?"

„Jasně, vyřídím." Zatváří se ještě zmateněji než obvykle.

„Díky." Křiknu přes rameno a už si to šinu ke schodům do dalšího patra.

Prohledám je od podlahy až ke stropu, vlezu do každé třídy a nakouknu do všech komor. Nikde po něm není ani stopa. Ptám se i náhodných kolemjdoucích, většinou spolužáků, kteří jej znají, občas i nějakého profesora. Buď jej opravdu nikdo neviděl, nebo se mi všichni rozhodli lhát. Mám ale pocit, že spíš to první.

Doběhnu až do nejvyššího patra a to už se mi nohy podlamují únavou. Srdce mi splašeně buší a na mysl přicházejí ty nejhorší možné scénáře.

„Tak dost." Nakážu si v duchu. „Je v pořádku, nemáš se proč bát." Rozhlédnu se po patře a pak začnu prohledávat třídy. Už se chystám odejít, když za jednou z pohovek zahlédnu vyčuhovat kštici tmavých vlasů.

„Sebastiane?" Hlava sebou při zvuku mého hlasu trhne a sesune se o pár centimetrů níž. Už je však pozdě, poznala bych ho kdekoliv. Dojdu až k pohovce a nakouknu za ni.

„Sebastiane!" Vykřiknu vzápětí.

Ano, po hodně dlouhé době přidávám další kapitolku :) Moc se omlouvám, že je to až teď, ale měla jsem toho tolik, že mi na psaní nezbýval vůbec žádný čas. Kapitolku jsem dopsala včera v noci, někdy kolem půlnoci a pak usnula, jako by mě do vody hodil. :D

Ale dnes jsem ji prostě přidat musela, protože je 20. ledna a svátek má Sebastian. Tak mu přeji všechno nejlepší :)

Co si o kapitolce myslíte? Proč se Sebastian ztratil? Panikařila Mia zbytečně? Co mu je?

Dnes večer mě čeká závěrečná, šaty už visí vyžehlené, botky jsou připravené, šperky vybrané :) Za pár hodin jdu ke kadeřnici a potom už budu jenom tančit. Taky mi držte palce, ať to ve zdraví přežiju ;)

Moc vám chci poděkovat za všechny veše reads, votes a nádherné komentíky. O tak vysokých číslech se mi nikdy ani nezdálo a ještě pořád rostou. Neuvěřitelné :) Moc vám všem děkuji ♥♥

Tak si užijte dílek a čtěte, hlasujte komentujte... Je to jenom na vás. :) Mám vás moc ráda a zase brzy o sobě dám vědět ;) Vaše Daisy :)