Láska podle melodie

1. Kapitola

Píp, píp, píp.

Z krásného snu mě vytrhne pronikavé zvonění budíku. Ještě napůl slepenýma očima zamžourám na hodiny na protější zdi. Za pět minut půl sedmé ráno. Neskutečné. Takhle brzy jsem nikdy vstávat nemusela. Snad jen při výjimečných akcích, školních výletech nebo něčem podobném. Při tom pomyšlení spočinu pohledem na mé nové školní uniformě.

Bílá košile, šedá skládaná sukně, černé sáčko s červeným lemováním, pruhovaná černo-červená kravata, bílé podkolenky s červeným lemem a černé lodičky s přezkou. Na mé minulé škole se uniformy nosit nemusely. Je to zatím týden, co jsme se s rodiči přestěhovali a už musím jít do školy. Člověk by si myslel, že když ho přestěhují do úplně jiné země, odtrhnou ho od všeho a všech na kom mu záleží, dají mu alespoň trochu času, aby se rozkoukal. Hahá. Ani náhodou. Takže teď trčím tady, ve městě Angelsville, o kterém jsem nikdy dřív neslyšela, i když se svou rozlohou kolem dvou set kilometrů čtverečních a několika sty tisíci obyvatel zas není až tak malé, jak by se na první pohled zdálo.

Můj pokoj zatím z velké části zaplňují nevybalené krabice a není tu pomalu místo k pohnutí. Vybalila jsem si zatím jenom nějaké oblečení, osobní potřeby a laptop. S tím zbytkem se doufám poperu odpoledne. Jenomže tuto větu si opakuju ož od svého příjezdu. S povzdychem zavřu oči a pokusím se opět proniknout do snění.

Píp, píp, píp.

Druhý, záložní budík se dožaduje mojí pozornosti jen o několik málo sekund později. Půl sedmé. Tak a vstáváme. Nemotorně se vyhrabu z postele a vydám se do koupelny. Při pohledu do zrcadla se zamračím. Zase ta stejná holka co včera. Doufala jsem, že jsem se třeba tentokrát přes noc změnila. Tak nic, no. Jediné, co se mi na sobě zamlouvá, jsou vlasy. Dlouhá hříva hustých vlasů po pás světle hnědé barvy. Provedu svůj každodenní rituál, který mi vždy zabere tak dvacet minut, dnes však strávím úpravou svého zevnějšku mnohem víc času než obvykle. Vlasy si nejdřív zapletu do copu, pak mi ale dojde, že vypadám jak malá školačka v první třídě a tak je jenom stáhnu gumičkou do ohonu.

Dnes je můj první den. První den na prestižní Lighthallově akademii. A mimochodem, je to čistě chlapecká škola. Budu jediná holka. A to jen díky stipendiu, které mi hradí mamčin zaměstnavatel a ke kterému jsem si dopomohla i svým prospěchem, ale to zas není tak důležité. Zřejmě když tuto výsadu pro zaměstnance zaváděli, nepočítali s tím, že někdo má i dceru, která by se chtěla o místo na škole ucházet. Hledala jsem si k tomu něco na internetu a prý před asi deseti lety, jedna velmi bohatá rodina školu zažalovala, jenom proto, že nechtěla dovolit studium jejich dceři. Ta už teď sice dávno odpromovala, ale stejně bych se s ní jednou ráda setkala.

Hlásila jsem se i na nedalekou Eastwoodovu přípravku a asi hodinu a půl vzdálenou Boltonovu akademii, ale bohužel už měli plně obsazeno, takže jsem se jenom zařadila do pořadníku a jakmile se jim uvolní místo, slíbili, že se ozvou. Ředitel Lighthallu se zezačátku netvářil zrovna nadšeně, že by měl mezi své studenty přijmout dívku, ale školní ani jiný řád studium dívkám od té nešťastné události přímo nezakazuje, takže to prošlo. No co, je to skvělá škola, jedna z nejlepších v širokém okolí, co se vzdělání týče. A berou jenom 12 studentů do každého ročníku. Mám štěstí, pár dní před podáním přihlášky jeden kluk ze školy odešel. A to zrovna z mého ročníku. Náhoda? Nemyslím si.

Vrátím se do svého pokoje a do tašky si přidám ještě jednu velmi důležitou věc. Silně ohmatané vydání mé nejoblíbenější knihy, kterou jsem četla nespočetněkrát. Alespoň se cestou autem zabavím.

Jelikož už je konec října a škola začala před dvěma měsíci, budou přede mnou mít spolužáci výhody. Jenom doufám, že jim ve studiu budu stačit. Podívám se na hodinky, popadnu batoh a seběhnu dolů do přízemí. Mamka už na mě jistě čeká. Ukradnu ze stolu jeden muffin, který jsem ještě včera rychle upekla. Jako snídaně mi to musí stačit. Rychle si nazuji lodičky a vyběhnu k autu. Stojí na příjezdové cestě k našemu novému domku. Rozhlédnu se kolem po ulici. Domky jak vystřižené z katalogu. Perfektně upravené trávníky, bílé laťkové ploty, zelené keře. Jako bych umřela a objevila se v dokonalém světě. Zajímalo by mě, co lidé za tím upraveným zevnějškem skrývají. Tak rychle, jak mi to sukně a podpatky dovolují, doběhnu k autu. Sednu si na sedadlo spolujezdce, zavřu dveře, zapnu pás. A vyrážíme.

Tak jo, to bude asi prozatím vše. :) Co na to říkáte? Brali byste takovou příležitost, jaká se nabízí Mii? Nebojte se, za komentáře vás neukamenuju, pravě naopak :) Ať vím, co zlepšovat :)