Láska podle melodie

37. Kapitola

Podívám se přes stůl na Sebastiana a svraštím čelo. Usilovně si dělá výpisky z učebnice a mně nevěnuje sebemenší pozornost. Jeho ruka létá po papíře světelnou rychlostí a vršky zvýrazňovačů se povalují všude kolem. Používá několik různých barev a pokaždé, když nějakou odloží a znovu se chopí propisky, zapomene ji završkovat.

Začnu si nenápadně prohlížet jeho obličej. Od doby, co jej před týdnem pustili z nemocnice, už získal zdravější barvu a fialové kruhy pod očima také zmizely. A normální jídlo mu také nejspíš prospělo, protože jeho vyhublé tváře se začaly malinko zaplňovat.

Zamyšleně si ulomím kousek croissantu a strčím si jej jednou rukou do pusy, zatímco druhou listuji v diáři.

„Nějaké speciální přání k narozeninám?" Zvednu oči od diáře, když si konečně vzpomenu, na co jsem se jej chtěla před několika minutami zeptat.

„Cože?" Odtrhne překvapeně oči od sešitu a začne mi konečně věnovat pozornost.

„Máš přeci v sobotu narozeniny ne? Dvacátého?"

„Ehm ano, to mám." Začne těkat očima kolem sebe.

„No tak vidíš. Takže uspořádám oslavu." Usměji se a hmátnu po propisce. „Jaký chceš dort?"

„Mio, to vážně není nutné." Začne namítat.

„A proč ne? Jsou to tvoje narozeniny." Nakloním hlavu a začnu jej soustředěně pozorovat. „Říkal jsi, že jsi nikdy neměl normální oslavu. Že tvoji rodiče byly vždy pryč a vždy ti jenom dárek poslali." Když to řeknu nahlas, zní to ještě hůř, než když o tom přemýšlím jen v duchu. „Chci ti dopřát normální oslavu, tak jako jsme měli my všichni." Když zahlédnu jeho vyděšený výraz, dodám. „Nic velkého, neboj. Ty, já, moji rodiče a ještě mě napadlo pozvat Chrise a Darrena." Dřív by to byl docela risk, ale poslední dobou spolu Sebastian s Chrisem celkem vycházeli, tak jsem ochotná to riskovat. „Večeře, dort, dárky, film... To už je na tobě, jsou to tvoje narozeniny." Usměju se a zadoufám, že s mým plánem bude souhlasit. „Tak co myslíš?"

„Nechci, aby sis kvůli mně přidělávala starosti." Natáhne se a vezme mě za ruku. „Opravdu to nemusí být."

„Jaké starosti? Udělám to ráda." Usměji se a stisku mu ruku. „Prosím, nechej mě uspořádat ti oslavu.

„Tak jak myslíš. Ale opravdu nic velkého. Ty, já, vaši a Chris s Darrenem. To stačí."

„Rozkaz kapitáne." Rozesměji se. Potom popadnu propisku a nachystám si blok. „Takže... Jaký chceš dort?"

Když spatří můj nadšený výraz, jeho vážná maska, kterou má nasazenou poslední dva týdny, roztaje a i jemu v očích začnou pohrávat veselé jiskřičky. „Jaký mám na výběr?" Usměje se.

„Jakýkoliv. Čokoládový, tvarohový, ořechový, ovocný, karamelový, kokosový, sněhový, zmrzlinový, barevný..." Začnu vyjmenovávat všechny, na které si vzpomenu.

„Stačí, stačí." Zadrží mě, a když ani potom nezmlknu, nakloní se přes stůl a políbí mě, čímž zastaví další příval slov. „Tvarohový s ovocem." Řekne, když mě konečně nechá se nadechnout.

„Výborně." Rozesměji se a udělám si poznámku do bloku. „A co jídlo?"

„To nechám na tobě." Usměje se a pohladí si břicho. „Jsem tak najezený, že i myšlení o jídle mi dělá problémy." Jako vždy jsme využili náš dvouhodinový tělocvik a stavili se na jídlo.

„Dobře, jídlo vymyslíme za pochodu. Ostatně, do soboty je ještě fůra času." Znovu si udělám poznámku do bloku. „Dobře, to bude asi vše, zbytek už jsem si naplánovala." Zaklapnu blok a odložím ho stranou.