Láska podle melodie

22. Kapitola

„Bene?" Otevřu oči a rychle se zadívám směrem, odkud se ten hlas nese. A opravdu. Pár metrů ode mě na chodníku stojí vysoký blonďák v tmavě modré bundě. Benjamin. Můj jediný klučičí kamarád a také tajná láska ze základky. Seběhnu ze schodů a vrhnu se mu kolem krku.

„Kde se tu bereš?" Vyhrkne překvapeně, když se od něj konečně odlepím a pořádně si mě prohlédne. „Vypadáš skvěle." Usměje se ještě.

„Jsem tu s našima u babičky na prázdninách. Překvapený?" Rozesměji se nad jeho výrazem, protože to překvapení je jasně čitelné.

„Ano, překvapený. Zmizíš si na tři měsíce a najednou se tu objevíš u vás na verandě uprostřed zimy."

„Ano, je to trošku neplánované." Podívám se na něj omluvným pohledem, protože mi dojde, jak moc jsem jej ty tři měsíce zanedbávala. „Promiň, že jsem se teď moc neozývala, ale všechno bylo tak děsně hektické, že skoro nebyl čas." Rychle plácnu hloupou omluvu. Se všemi věcmi kolem Sebastiana jsem skoro zapomněla na člověka, který tu pro mě vždy byl. V duchu si slíbím, že jak se vrátím domů, budu se mu ozývat častěji.

„Viděl jsem tě v televizi. Gratuluji k výhře na okresním. A jak se máš na té vaší snobárně?" Zasměje se. Dříve jsme se lidem ze soukromých škol smáli. Přijde mi to jako hrozně dávno.

„Není to zas taková snobárna." Hájím je.

„Nechceš zajít k nám? Mamka zrovna peče dýňový koláč a už se jim všem po tobě stýská. A můžeš mi povyprávět o té snobárně, která není zas až taková snobárna." Usměje se.

„Tohle ale vážně není fér." Řeknu naoko naštvaně. „Víš, že koláči tvé mamky nemůžu odolat. Až budu vážit tunu, máte mě oba na svědomí." Plácnu jej po rameni a společně se vydáme těch pár kroků k jeho domu.

Hned na prahu mě hlasitým štěkotem přivítá Julie, osmiletý zlatý retrívr, která když se postaví na zadní nohy, je skoro stejně vysoká jako já. A za ní se objeví Benova maminka, světlovlasá usměvavá žena, která peče ten nejlepší koláč, a která mě vždy brala jako svou dceru.

„Mio." Dojde ke mně rychlým krokem a sevře mě v objetí. „Tak dlouho jsme tě neviděli."

„Také vás strašně ráda znovu vidím, paní Meyerová." Jako bych nikdy neodjela. Tradice se drží.

Usadíme se s Benem na pohovce v zimní zahradě. Venku znovu začal padat sníh, a zatímco si vidličkou nabíráme velké kusy lahodného koláče, probíráme novinky za tu dobu, co jsme se neviděli.

„A musíme nosit uniformy..." Když to vyslovím, Ben propukne v menší záchvat smíchu. „Nesměj se, nejsou až tak hrozné. Černo - červené a výhodou je, že každé ráno nemusím přemýšlet, co si obleču. Šetří to čas."

„Já nepřemýšlím ani tak. Prostě si obleču první, co najdu a je to čisté." Zasměje se ještě víc. Možná je to pravda, ale on si to rozhodně může dovolit. Blonďák s modrýma očima. Vysněný princ jako z pohádky, pro kterého by spousta holek vraždila.

Mám štěstí, že se spřátelil zrovna se mnou. A ne kvůli jeho vzhledu, ale kvůli tomu, jaký je uvnitř. Zní to jako tisíckrát omílané klišé, ale je to tak. Než jsem jej poznala, myslela jsem si, že je to povrchní hezounek, ale stejně jako v Sebastianově případě se potvrdilo přísloví - nesuď knihu podle obalu. Je docela zajímavé, jak jsou ti dva odlišní, ale přitom tak podobní.

Narovnám si nohy, které jsem měla až doteď zkřížené v tureckém sedu a odložím prázdný talířek na stůl.

„A co nějaký nápadník, ten se tam taky najde?" Zeptá se stále ještě s pobaveným úsměvem na tváři.