Láska podle melodie

Ben - part 2

Hodím do tašky poslední nutné předměty a jedním tahem ji zapnu. S úhledným skládáním jsem se nijak neobtěžoval, což se mi nejspíš velmi brzy dost vymstí, ale v takovém spěchu se to prostě nedalo. Z vyučování jsem vypadl co nejdříve, oželel oběd, jenom abych už byl doma a mohl se vydat na cestu.

„Ty už jedeš?" zavolá na mě mamka z kuchyně, když seběhnu s mohutným dupáním schody.

„Každou chvíli. Chci tam být, ještě než se vrátí ze školy," zavolám na ni a hodím tašku ke dveřím.

„Hlavně jeď opatrně," podívá se na mě starostlivě mamka. „A ne abys něco provedl."

„Vždyť mě znáš. Co bych tak asi mohl provést?"

„Ty moc dobře víš co," zahrozí mi vařečkou, „buď na ni opatrný," řekne už o něco mírněji.

„Budu v pohodě, slibuju," dám jí pusu na tvář a vydám se do předsíně. „Pozdrav za mě taťku," zavolám ještě, když si obouvám boty. „A ty tu nezlob," pohladím po hlavě Julii, popadnu tašku a vyjdu ze dveří.

Hodím zavazadlo na zadní sedadlo svého pick-upu a sednu si za volant. Zhluboka se nadechnu a nastartuji. Konečně vyrážím. Ty tři měsíce zase byly nekonečné, ale s výhledem na tento výlet se daly přežít.

Cestou si pobrukuji svoje oblíbené písničky a skoro se stydím přiznat, že na většinu z nich mě přivedla Mia. Když se mnou někam jezdívala, muselo být vždycky podle ní. Nějak můj hudební vkus nikdy neuznávala.

'Cause all of me, loves all of you.
Love your curves and all your edges.
All your perfect imperfections.
Give your all to me.
I'll give my all to you.
You're my end and my beginning.
Even when I lose I'm winning.
'Cause I give you all of me,
And you give me all of you.

Začnu si zpívat nahlas, a je to skoro jako by Mia seděla vedle mě. Cesta mi hezky ubíhá, a když se přede mnou vynoří cedule Angelsville, srdce mi bije tak zrychleně, že hrozí útěkem.

Prudce strhnu volant těsně před odbočkou do Magnoliové. Málem bych tu ceduli přehlédl, soustředil jsem se totiž na autobus, zastavující u kraje chodníku. Projíždím ulicí a vyhlížím číslo 103. Když ho konečně objevím, zaparkuji na úhledné příjezdové cestě a vypnu motor. Snažím se rozpoznat, jestli je někdo doma, vypadá to však, že dům zeje prázdnotou. Ještě okamžik zůstanu v autě, potom konečně vytáhnu klíčky ze zapalování, vezmu ze zadního sedadla svou tašku a namířím si to ke vstupním dveřím.

Zalovím pod jediným květináčem na verandě a vytáhnu zpod něj osamocený klíč, který mi tu nechala Miina mamka. Odemknu si a skoro se strachem vejdu dovnitř. Můj pohled okamžitě zaletí k fotografiím na pravé straně chodby. Jako by je k nim táhl nějaký magnet. Nejdříve mě upoutá velká Miina fotka.

Vzpomínám si na ten den, kdy to bylo foceno. V létě, pár týdnů než se odstěhovali. Moc jí to tehdy slušelo. V těch bílých šatech a s věnečkem ve vlasech, vypadá jako víla. Kopretiny k ní vždycky patřily. Jakmile na jaře rozkvetly, nosil jsem jí kytičku vždy, když jsem si našel příležitost. Znovu se zaměřím pohledem na její rozzářený obličej. Usmívá se na mě. To já jsem tehdy držel foťák. Ona o tom nevěděla, probírala se kvítky na zemi a ve chvíli, kdy ke mně zvedla oči, jsem ji vyfotil.

Pamatuji si, že její mamka si vždycky řadila fotky na zdi chronologicky a sklouznu pohledem o jednu fotku vpravo. Je na ní Mia s nějakým klukem, který ji svírá zezadu v náručí. Oba mají ústa roztažená úsměvem a z očí jim vyzařuje štěstí. Moc jim to spolu sluší. On se k ní hodí mnohem lépe než já. Podle uhlazeného zevnějšku a pečlivě řezaného obličeje jde jistě o kluka z lepší třídy. Už jenom to, že chodí na Lighthall to naznačuje.