Láska podle melodie

49. Kapitola

Znovu se prudce probudím ze snu. Všude kolem mě je tma, z houpačky u okna se však nese poklidné oddechování.

Opět na mě bolestivě dopadnou události posledních několika hodin a po tvářích se mi začnou koulet slzy. Snažím se potlačit hlasité vzlyknutí, ale marně. Osoba v houpačce sebou okamžitě trhne a i ve tmě rozpoznám, že na mě upírá své modro-modré oči.

„Mio," zašeptá do tmy a s rychlostí levharta, připraveného ke skoku se ke mně vrhne a sevře mě v náručí.

„Je to dobré, jsem s tebou," začne mě jednou rukou hladit po vlasech a kolébá mě v náručí jako malé dítě.

Zabořím mu obličej do ramene a rozpláču se ještě víc. Teprve po několika minutách můj záchvat pláče povolí a celé tělo se mi uvolní. Teď už jenom apaticky zírám do prázdna.

„Na, napij se trochu," řekne a přisune ke mně skleničku.

Upiju dva doušky chladné vody, ale na víc se nevzmůžu. Voda jako by mi rostla v ústech a já musím několikrát pořádně polknout. Odstrčím od sebe skleničku a zlehka zavrtím hlavou.

„Zkus si trochu odpočinout," mluví ke mně tiše a opatrně, jako k malému dítěti. „Spala jsi jenom chvilku, potřebuješ si pořádně odpočinout. Budu támhle," ukáže na houpačku a položí mou hlavu znovu na polštář a přikryje mě. Když chce pustit moji ruku, sevřu jej pevněji a zamumlám.

„Zůstaň u mě," a stáhnu jej zpátky.

Na chvíli jako by nevěděl, co má udělat, potom si však opatrně lehne těsně vedle mě. Stulím se mu do náručí, a přestože bych v tu chvíli měla být šťastná za to, co mám, jediné po čem teď toužím, je, aby ta osoba vedle mě byl Sebastian a ne Ben.

Chvíli na to upadnu do neklidného spánku.

...

Stojím na obrovské louce, tráva mí místy sahá až do pasu a je celá protkaná drobnými bílými květy kopretin. Opatrně je začnu trhat i s dlouhými stonky a skládat do kytice. Když jich mám dost, usadím se do trávy a začnu splétat věneček.

„Lizzie!" vyruší mě z práce zvolání. Rozhlédnu se kolem sebe, nikoho jiného však nevidím. Jsem tu jenom já, obklíčená nekonečnými loukami. Znovu se pustím do splétání.

Hotový výtvor si posadím do vlasů a zvednu se.

„Lizzie!" ozve se znovu a tentokrát hlasitěji. Ten hlas nepoznávám, přesto mi ale nějakým způsobem přijde známý.

„Lizzie!" Tentokrát zachytím, odkud se hlas nese a rozběhnu se tím směrem. Běžím tak rychle, jak mi to síly dovolují, a těkám očima kolem sebe. Stále však nikoho nevidím. Jenom to nekonečné množství kopretin.

„Lizzie," ozve se kousek za mnou. Tentokrát ho spatřím. Vysokého mladíka s vlasy jako vrabčí hnízdo a pronikavě zelenýma očima, které si mě zkoumavě prohlížejí.

„Kdo jsi?" zeptám se, přestože někde uvnitř cítím, že bych jej měla poznávat. Zmateně se na mě podívá a potom natáhne levou ruku. Při tom pohybu se mu trošku vyhrne rukáv.

Pomalu k němu kráčím a natahuji k němu svou ruku. Když už jej mám na dosah, mladík se najednou zhroutí na zem. Jako ve snu ho sleduji, jak padá, jak se jeho hlava dotkne tvrdé země. Teprve potom jsem schopná pohybu. Přiskočím k němu, ale zastavím se pár centimetrů od jeho bezvládného těla. Bojím se ho dotknout. Toho neznámého mladíka, jehož tvář je mi však tak povědomá. Mladíka, ke kterému mě to táhne jako magnet, aniž bych vůbec znala jeho jméno.