Láska podle melodie

Ben - part 3

Složím ruce do klína a snažím se tvářit nenápadně, zatímco sleduju slovní výměnu mezi Miou a její mamkou. Vždycky jsem přemýšlel, po kom je Mia tak energická a plná života, ale ve chvíli, kdy jsem poznal její rodiče, bylo mi to jasné. Schopnost deseti slov za minutu zdědila po své mamce a svou neuvěřitelnou tvrdohlavost také. Naopak citlivá a hodná je po svém otci.

„A co Sebastian?" mrkne na ni její mamka.

„Co je s ním?" opáčí Mia nevzrušeně, ale všimnu si, že instinktivně sevře ret mezi zuby.

„S ním se nesejdete? Pochybuju, že ten jede do Norfolku s nimi."

Těkám očima mezi matkou a dcerou a snažím se uhodnout, na co asi tak myslí. Není to příliš složité. Vědí moc dobře jako já, že ze setkání mezi mnou a Sebastianem nemůže vzejít nic dobrého.

„S ním se uvidíme odpoledne, už je to domluvené," začne si kousat ret ještě usilovněji. Dělá to vždy, když je nesvá, ale teď je to nic, proti včerejšímu večeru, když s ním telefonovala.

„Vážně?" její mamka se na ni překvapeně podívá.

„Proč se pořád tak divíš, Grace?" vloží se do toho její otec. Konečně se i on zapojí do rozhovoru, zatím jenom mlčel a usilovně se věnoval svojí snídani. Vždy si ho pamatuji spíše jako tichého člověka, který se je málokdy zapojuje do rozhovoru. „Ben a Sebastian si určitě budou skvěle rozumět, nemám pravdu?" Mermomocí se snažím potlačit úsměv. Mia mě přinutila dívat se s ní až na moc romantických filmů, a teď mám poměrně přesnou představu, jak to dopadne.

„Nevidím v tom žádný problém. Určitě z nich budou brzo nerozluční přátelé." Po těchto slovech Mia tiše vyprskne smíchy, zdá si mi však, že si toho její taťka ani nevšiml, protože už se zase zaobírá svou snídaní.

♫

„Ty každé ráno chodíš do školy pěšky?" Zeptám se překvapeně, když asi o pětačtyřicet minut později pořád ještě kráčíme směr škola.

„Většinou jezdím autobusem nebo autem, zastávám ale názor, že když to tu chceš poznat, musíš si to pěkně projít metr po metru," zasměje se do slunce, pohodí hlavou a vlasy se jí zalesknou tisícem odlesků, „navíc je dnes sobota, což znamená, že autobusy spíš nejezdí, než jezdí."

„Máte tu docela horko," rozepnu si blaženě nejtenčí bundu, kterou jsem si vzal s sebou a nechám slunce, aby se do mě opřelo. „Proti Keene úplná Havaj."

„A to je další důvod, proč jít pěšky," usměje se znovu a poskočí dopředu. „Tak, tohle je moje škola," opíše rukama oblouk ve vzduchu, ale ani vzdáleně nedokáže obkroužit celou gigantickou budovu.

„Páni," neodolám ohromení, „tak to je opravdu snobárna."

Zlehka mě udeří do ramene. „Ještě jednou tomu řekneš snobárna a -" na chvíli bezradně zmlkne a pak navrhne: „Chceš jít blíž?"

„Jasně," usměji se a vykročím po štěrkové cestičce. Mia mi ukáže každičké zákoutí od dveří do knihovny až po altánek na školních pozemcích.

„Je to tu ohromné," překvapeně se rozhlížím kolem. „Představoval jsem si to všelijak, ale toto mě opravdu nenapadlo."

„A to jsi ještě nebyl vevnitř," zrychlí krok a předběhne mě. „Škoda ale, že jsou prázdniny, dveře budou zamčené," otočí se ke mně.

„Tak já přijedu někdy jindy a můžeš mě provést i vevnitř, co ty na to?" vezmu ji kolem ramen a znovu se rozhlédnu. „Teď zamíříme kam?"