Láska podle melodie

Sebastian XI.

Do auly se mi podaří přijít s pořádným předstihem. Lizzie vždy chodí až nepřirozeně brzo a asi z toho svého zvyku něco přenesla i na mě. Posadím se na okraj pódia a zamyslím se. Eternal Voices ještě nikdy dívku v týmu neměli. Nikdo to nebude čekat. Navíc to, že u nás Lizzie studuje, moc lidí neví, tak to bude opravdu překvapení pro všechny.

Vybaví se mi ta chvíle, kdy jsem při minulém nacvičování stál těsně u ní. Krásně voněla. Tak zvláštně a přitom známě. Jako letní den po bouřce a ještě něco, co nedokážu identifikovat.

Co kdybych jí to řekl teď. Jsme tu sami, teda až na kapelu, nic mi nebrání. Minulou noc jsem si ji celkem získal. Teď by na to byl ten nejvhodnější čas.

Zaslechnu za sebou šramocení. To si jenom kapela srovnává nástroje, bleskne mi hlavou. Potom však na parketovém pódiu slabě zašustí kroky a dívka s dlouhými, plavými vlasy se posadí těsně vedle mě.

„Ahoj, Lizzie." Její přítomnost už dokážu vycítit na míle, proč jsem si jí tentokrát nevšiml dřív?

„Ahoj." Nic víc. Jediné prosté a trochu nervózní ahoj. V tu chvíli mě nenapadá nic trefného, co bych řekl.

„Tak... Jdeme cvičit?" Vybreptnu první, co mě napadne. Kvůli tomu tady přeci jsme.

„Můžeme. Ale ještě mě prosím šetři, nerada bych zase spadla." Zdá se, že napětí trochu povolilo, protože se zvláštně zašklebí a zlehka vysune zraněnou nohu dopředu. Vybaví se mi ta chvíle, kdy jsem ji chytil. Kdy se mě držela, jako bych byl to poslední, co jí brání v pádu. Vlastně... Ono to tak vážně bylo.

„No to je jasné. Přece tě nemůžeme zmrzačit týden před soutěží." Abych ještě víc uvolnil napětí, dovolím si malé mrknutí a potutelný úsměv. K mojí velké úlevě mi to oplatí.

„Dobře, tak jednou bez choreografie na rozjezd a potom už celé?" Navrhne z vlastní iniciativy.

„To zní dobře." Přitakám. Mávnu na naši dvorní kapelu, která už ode mě dostala veškeré instrukce a ta spustí. Toto je něco jiného.

U Mii doma jsme zpívali podle nahrávky, především proto, že to všechno byl náhlý nápad, navíc fakt nevím, jak bychom nacpali pětičlennou kapelu k nim do obýváku. Teď to vyzní úplně jinak. Mia se do toho opře s plným nasazením a já mám co dělat, abych s ní srovnal krok. Při celé písni ji zaujatě pozoruji, každý její pohyb, každé její slovo.

„Perfektní." Nemůžu si pomoct. Takhle nám to spolu snad ještě nikdy neznělo. Ano, mnohokrát jsme to už nacvičovali a každý ten kousek měl něco do sebe, ale tentokrát to bylo opravdu magické. Neubráním se zatleskání.

„Tak a teď s choreografií," zavelím vesele. Pokud tu někdo tu soutěž vyhraje, budeme to my.

♫

Když odcházíme z auly, obratně využiju příležitosti a přidám se k ní. Moje trasa sice vede poněkud jinou cestou, mně je však milejší jít s ní.

„Nechceš zajít na kafe?" Navrhnu s nadějí, že by se stal zázrak a ona to přijala. Procházíme zrovna kolem nejoblíbenější kavárny studentů Lighthallu a vlastně i všech ostatních lidí. „Je docela chladno a něco teplého by přišlo vhod." Celkem zbytečně kývnu hlavou směrem ke kavárně.

Na chvilku se zamyslí, jako by zvažovala, zda má přijmout, či rychle a bez vysvětlení zdrhnout. Nakonec kývne na souhlas.

Se svými šálky se usadíme u stolku nejblíže oknu. Vybaví se mi podobná situace, když jsme tu seděli minule. Pak mi dojde, že i stůl byl stejný. Měli bychom si sem rovnou pořídit cedulku: ‚Oblíbený flek Mii a Sebastiana.'