Láska podle melodie

70. Kapitola

„Mio?" ozve se známý hlas na druhé straně. „Skvělé, že voláš, akorát mi došlo potvrzení. Už jste se Sebastianem domluvení? Nemůžu uvěřit, že už za týden přijedete sem. Všechno je naplánované, stavil jsem se i u tvých prarodičů a sehnal většinu spolužáků. Nemám ti prý nic říkat, ale holky plánují na tvou počest ohromnou párty. Akorát by sis měla hlídat Sebastiana, víš přece, jaké jsou. Tak co, už máš sbaleno?" vyvalí na mě jedním dechem a někde u druhého slova jeho monologu mě přemůže pláč.

„Nikam se nejede," vykoktám a potlačuju slzy, které mi i tak odkapávají na šedivé třičtvrťáky.

„Stalo se něco? Rozešli jste se? To nevadí, můžeš přijet i tak, aspoň přijdeš na jiné myšlenky," řekne Ben a jeho jásavý tón se trošku zklidní.

„Ne, o to nejde, nerozešli jsme se," zamumlám.

„Musíš jet jinam? Zase se stěhujete? Vaši ti to nedovolili? Mio, ty brečíš?" zeptá se a teď zní maximálně ustaraně.

„Sebastian," škytnu, „je v nemocnici. Je to vážné, tentokrát strašně moc," řeknu a stavidla slz znovu povolí.

„A sakra," řekne jenom Ben a uslyším vzdálené třísknutí.

„Byla jsem na testech, neshodujeme se, nemůžu, už nevím, co víc mám dělat. Přijdu si hrozně zbytečná, snažím se, ale nic nepomáhá a on... Co když umře?" vychrlím ze sebe všechny pocity na jeden nádech a má slova splynou do jednoho dlouhého nesrozumitelného slova. Ben mě však zná natolik dobře, že pochopí úplně všechno.

„Mám přijet?" zeptá se a v momentě se ozve další rána.

„Je to hrozně daleko, cesta trvá celou věčnost."

„Mám přijet?" zeptá se znovu.

„Máš určitě svoje plány," namítnu.

„Mám přijet?" zeptá se naposledy.

„Prosím," zašeptám skoro neslyšně.

„Fajn, byl jsem totiž rozhodnutý ještě dřív, než jsem se tě vůbec ptal," řekne a znovu tam s něčím třískne. „Která je to nemocnice?"

„Angel Memorial," odpovím a trošičku se pousměju.

„Tak je to správně," řekne a i z jeho hlasu zmizí část napětí.

„A co?" zeptám se překvapeně.

„Ten úsměv, jde slyšet ve tvém hlasu. To je teď to, co Sebastian potřebuje. Běž za ním, večer jsem u tebe," řekne a ozve se prásknutí dveří. „A neboj se," řekne ještě.

„Děkuju," zašeptám a pevně stisknu oči.

„Kdykoliv," odpoví.

Když zavěsím, opřu se hlavou o vyšší schod a chvíli se zaposlouchám do zvuků nemocnice.

♫

„Volala jsi Benovi?" zeptá se mě Sebastian jenom pár minut po tom, co se vrátím do jeho pokoje.

„Ano," odpovím popravdě.

„Asi bude zklamaný, že ty prázdniny nevyjdou," koutky úst mu poklesnou a celý posmutní.

„Vlastně," začnu, Sebastian mě však přeruší. Natáhne ke mně jednu ruku a druhou mi naznačí, abych si sedla k němu. Poslušně tak udělám.

„Jede sem, mám pravdu?" řekne a sevře mou drobnou ruku ve svých dlaních. I po tom všem jsou jeho ruce hřejivé a silné.

„Nezlob se na mě," pípnu a po tváři mi steče jedna osamělá slza.