Láska podle melodie

Sebastian XV.

Ještě jednou se nadechnu a znovu projdu těmi automatickými prosklenými dveřmi. Šel jsem touto cestou už tolikrát, že bych to zvládl i poslepu. Nemusel bych ani přemýšlet, stačilo by jako pokaždé klást jednu nohu před druhou a ony samy by mě intuitivně dovedly k mému cíli.

Mé boty klapou po naleštěných dlaždicích a jejich ozvěna se odráží od bělostných zdí. Je to tu pořád stejné. Ostatně, naposledy jsem tu byl před pár dny, takže nějaké výrazná změna tu nejspíš nehrozí. Leda by se rozhodli to tu udělat méně depresivní. Což bych jim mohl doporučit. Nikdo se nechce několikrát týdně vracet na to nejdepresivnější místo ze všech, aby tu vždy slyšel ty stejné zprávy. A nikdy ne dobré.

Zastavím se před světle hnědými dveřmi s naleštěnou kovovou cedulkou. Hlásá jméno nynějšího obyvatele této kanceláře. Zvednu ruku a rozhodně zaklepu na dveře. Ať už mi chce říct cokoliv, potřebuju to slyšet. Jsem připravený.

„Dále." Ozve se okamžitě.

Popadnu kliku a otevřu dveře. Na chvíli mě oslní slunce, dopadající sem z velkého francouzského okna. To světlo je ale proti nepřirozenému světlu žárovek tak příjemné, že mým očím netrvá dlouho si přivyknout.

„Á, Sebastian. Posaď se prosím." Kývne rukou muž za stolem a znovu sklopí hlavu k papírům na stole. Má malinko prošedivělé vlasy a nahrbená záda, ale jeho oči, schované za obroučkami brýlí, vyzařují energii mnohem mladšího člověka, než ve skutečnosti je. Svým důvtipem a sarkasmem, který si někdy nedokáže odpustit, mi tak trochu připomíná Hugha Laurieho v jeho nejslavnější roli. A přece je mi sympatický jako žádný jiný z těch, co jsem tu za tu dobu poznal.

„Chtěl jste mě vidět?" Zeptám se nervózně, zatímco dosedám na bíle polstrovanou židli před masivním mahagonovým stolem, který mi až nepříjemně připomíná stůl našeho ředitele.

„Ano, bohužel je to tak." Sundá si brýle a promne se kořen nosu. Všimnu si, že má zmačkanou košili a na stole prázdnou konvici od kafe. Je tu nejspíš už hodně dlouho, ale jeho zkroušený výraz není jenom kvůli nedostatku odpočinku. „Obávám se, že nemám dobré zprávy."

♫

Naberu do hrsti velké množství čerstvého sněhu a uplácám z něj pořádnou kouli. Pečlivě zamířím a hodím. Její okno se mi podaří trefit hned na první pokus. Chvilku se nic neděje, proto naberu další hrst sněhu a přesně v okamžiku, kdy se její okno otevře, jej hodím. Tentokrát naštěstí nemám tak dobrou mušku a trefím se těsně vedle. K mému velkému štěstí, jinak bych ji zasáhl přímo do obličeje.

„Zbláznil ses?" Vykřikne na mě a potřese hlavou, jak se z vlasů snaží dostat zmrzlé krystalky, které se jí tam uchytily, když se sníh rozletěl na všechny strany.

„Promiň, Lizzie." Zavolám na ni a v tu chvíli se rozesměju. Pořád ještě potřásá hlavou a nápadně připomíná malé kotě při jeho první zkušenosti se sněhem.

„Mohl jsi mi ublížit." Trošku ztiší hlas, ale pořád je dobře slyšitelná. Čepice se mi od smíchu sveze do čela, a když zvednu ruce, abych si ji povytáhl trochu nahoru, zasáhne mě do ramene ledová nadílka.

„Jo." Jedním okem zahlédnu, jak vítězoslavně zvedne ruku zaťatou v pěst do výše.

„Ty potvůrko." Usměji se její radosti a sehnu se pro další sníh. Než to však stihnu udělat, hodí ještě jednou. Jen tak tak se mi podaří uhnout, když se však napřímím, zpozoruji, že se schovává za mírně přivřeným oknem.

„Pojď ven," zvednu ruce na znamení míru a potom zaprosím.

Otevře pusu, jako by s tím chtěla souhlasit, potom jí však přes obličej přejde potutelný výraz a dokonalé rty roztáhne v širokém úsměvu. „Zazvoň." Nakáže mi.