Láska podle melodie

24. Kapitola

Otočím se směrem, kterým se hlas nese, a rozzářím se úsměvem. „Vždy své sliby plním, nebo ne?" Radostně k němu doběhnu a v záchvatu nadšení se mu vrhnu kolem krku.

„Ale trošku to tentokrát trvalo." Zašklebí se na mě, když mě pustí ze sevření.

„No jo, já vím. Ale fakt jsem to neplánovala." Oplatím mu úšklebek. „A mám jenom pár minut, za chvilku musím jít domů, aby to našim nepřišlo podezřelé.

„Jsem rád, že jsi v pořádku docestovala." Sladce se usměje. Možná to není až tak sladké, mně to rozhodně tak přijde.

„Jsem ráda, že jsi rád." Opětuji mu úsměv. Teď bych mohla... Ale ne, to by byla hloupost. Pro jistotu se od něj trošku odtáhnu.

„Musíš mi o tom tvém výletě někdy povyprávět."

„Nic zajímavého se nedělo. Většinu času jsem byla u babičky, potom s kamarádkami v cukrárně a u Bena. Tak jo, už víš vše." Zasměju se, potom však zaregistruju jeho podezřívavý pohled. „Stalo se něco?"

„Kdo je Ben?" Snaží se mluvit nenuceným tónem. Moc se mu to ale nedaří, v jeho hlase zaznívá žárlivost.

„Kamarád ze školy." Odpovím klidně.

„Tak kamarád..." Odtáhne se ještě o kousek.

„Sebastiane?"

„Ano?"

„Ty žárlíš?" Neodpustím si to.

„Ne, ne. Proč myslíš?" Snaží se to rychle zamluvit.

„Nevím, mluvíš nějak divně." Zkoumavě si jej prohlédnu.

„To určitě ne. Mluvím pořád stejně."

„No když to říkáš..." Zamumlám.

„Víš, už bych měl asi jít." Řekne rychle a ještě zvětší vzdálenost mezi námi. „Uvidíme se ve škole. Pa, Lizzie." Otočí se na podpatku a zmizí.

Zůstanu stát jako opařená. Co se to kruci děje? Napůl v mrákotách dojdu do svého pokoje a ještě oblečená padnu na postel. Najednou jsem příšerně vyčerpaná a nemám ani dost energie na přemýšlení, proč Sebastian tak rychle zdrhnul.

♫

Celý víkend se mi ani neozve. Jenom velmi neochotně si přiznávám, že mě to dost trápí. Je to takové dost nezvyklé. Posledních pár dní jsme si psali nebo se viděli každou chvíli a teď najednou nic. Ani jedna zpráva. Dokonce potajmu doufám, že mi na okno udeří sněhová koule a ono nic.

Naštěstí mám tolik věcí do školy, že mi nezbývá moc času nad tím přemýšlet.

♫

„Změna plánu třído," překvapí nás chvíli po začátku hodiny profesorka společenských věd. „Pro příštích několik hodin se budeme věnovat debatám. Rozdělíte se do dvojic a každá dvojice si vytáhne jedno téma. Budete vždy dvojice pro a dvojice proti. Zbytek třídy bude bedlivě poslouchat a pak necháme hlasování. Abychom to nekomplikovali, každá lavice si vytáhne jeden lístek a zůstanete tak ve dvojicích." Na chvíli se odmlčí a vhodí do papírového sáčku hrstku papírků. Začne obcházet lavice a kluci si postupně vytahují papírky. Třídou se začne rozléhat šepot, který postupně přechází v hlasité debatování. Když přijde až k naší lavici, sáhnu dovnitř. Nahmatám úplně poslední papírek. Rozbalím ho a přečtu. Sebastian se mi celou dobu dívá přes rameno.

Trest smrti - proti

„Paráda," povzdychne si Sebastian. Profesorka Cherryová se vrátí ke katedře a ve třídě se znovu rozhostí ticho. „Příští týden začneme s trestem smrti. Prosím týmy, které si toto téma vytáhly, ať zvednou ruku." Zvednu ruku já a Sebastian. A taky David a Aaron. Tohle nebude lehký boj. „Dobře, máte týden na připravení podkladů. Rozdělíte si funkce. Nejdříve nás seznámíte s daným problémem, uvedete statistiky, problémy. Potom přijde nejdůležitější část a to je monolog, při kterém byste měli přetáhnout na svou stranu největší počet hlasujících a na závěr zodpovíte otázky a své vystoupení řádně zakončíte. Je všem všechno jasné?" Profesorka přelétne pohledem celou třídu a všichni sborově přikývneme. „Dobrá tedy. Zbytek hodiny věnujte přípravě vaší debaty, a pokud máte nějaké otázky, nebojte se přihlásit."