Láska podle melodie

Sebastian XIV.

Dřív jsem začátek prázdnin uvítal vždy s nadšením, teď mi však přijdou jako něco naprosto zbytečného. Škola je jediné místo, kde se s Miou pravidelně vidíme, a teď mi je na dva týdny odepřeno i to.

Celý zbytek dne bloumám po domě a snažím se vymyslet nějakou smysluplnou činnost, kterou bych se alespoň částečně zabavil. Když pozdě odpoledne uklízím svoje školní sako do skříně, vzpomenu si na krabičku, kterou už od rána schovávám v kapse. Vytáhnu ji a v tu chvíli mě něco napadne.

Zachumlám se do kabátu a krabičku opatrně schovám do kapsy. Když spěchám ke vstupním dveřím, všimnu si na stolku v chodbě několika větviček jmelí. Opatrně jednu odlomím a vyjdu z domu.

Cesta k Mii mi zabere kratší dobu než obvykle, protože se snažím co nejvíce spěchat. I tak ale dorazím až za tmy. V duchu poděkuji všem svatým, že se v jejím pokoji svítí. Doufal jsem, že u nich nebudu muset zvonit.

Natáhnu se přes nízký plůtek, ohraničující záhonek a shrábnu z něj hrstku bílých kamínků. Sníh mě zastudí na rukou, proto jej rychle otřepu z prstů.

Napřáhnu se a hodím první kamínek. Těsně vedle. Zamířím o něco líp a tentokrát se mi povede zasáhnout kulaté okýnko v jejím pokoji. Když se nějakou chvíli nic neděje, napřáhnu se znovu, když v tu chvíli se v okně objeví její překvapený obličej. Svěsím ruku a zbytek kamínků odhodím zpátky na záhonek.

„Co tu děláš, Sebastiane?" Zavolá na mě, když pootevře okno. Vlasy jí povlávají kolem obličeje a vytvářejí jí u hlavy svatozář.

„Pojď se projít." Zaprosím rukama a mrknu na ni.

„Copak my nemáme zvonek?" Zeptá se místo odpovědi a nasadí vážný výraz.

„Takhle je to přeci romantičtější." Zasměji se. Přiznávat, že se mi nechtělo zvonit v obavě, že bych se střetl s jejími rodiči, nemám v plánu.

„To jsme v nějaké Shakespearově tragédii? Nebo románu od Austenové? Nemám ti třeba ještě uvařit čaj a zahrát na klavír?" Na chvíli vypadá, že jí to už konečně došlo, pak však potřese hlavou a nasadí zpátky svůj klasický pohled. Tak zase nic.

„Lociko, Lociko, spusť své vlasy." Vzpomenu si na ukázku, kterou jsem nedávno viděl v televizi. A k ní to docela sedí, i když já nejsem ve šplhu zrovna přeborník.

„Ahá, tak teď jsme dokonce v pohádce Na vlásku, Evžene." Konečně rozpustí svůj vážný pohled a rozesměje se. „Chameleona ovšem nevlastním. Ale pánvička se tu někde najde, tak pokud chceš riskovat a lézt do věže oknem, prosím." Pokračuje a už teď se směje od ucha k uchu. Představím si ji s chameleonem na rameni a pánvičkou v ruce a mám co dělat, abych se taky nerozesmál. I když mám pocit, že ona by něčeho takového byla schopná. „Ale mám pocit, že on do okna kamínky neházel."

„Vidíš a v tom je ta chyba." Navážu na její hru. „Kdyby to udělal, mohl si ušetřit pořádnou bolest hlavy." Teď už se směji i já. „Pojď se projít, prosím." Malinko zvážním a znovu zaprosím.

„Vždyť je hrozná zima." Přitáhne si mikinu blíže k tělu a viditelně se otřese.

„Tak se obleč. Počkám. Prosím, Lizzie." Tentokrát to nevzdám. Tím vtipkováním jsem ji dostal přesně tam, kam jsem chtěl a myslel jsem si, že tentokrát by mohla jít.

„Dej mi deset minut." Usměje se a zavře okno.

Té chvíle využiji k tomu, abych větvičku jmelí, kterou jsem našel doma, přivázal na nejnižší větev magnolie před jejich domem. Potom se o strom nenuceně opřu a počkám těch několik zbývajících minut, než se objeví ve dveřích. „Sluší ti to." Řeknu, když se ke mně přiblíží na takovou vzdálenost, aby mě mohla slyšet. Přestože jejích „deset minut" bylo opravdu deset minut, vypadá fantasticky. Teda pokud můžu v té tmě soudit.