Láska podle melodie

10. Kapitola

Asi po týdnu jej pustí z nemocnice domů. Dozvíme se to od školní poradkyně, která nám k jeho stavu však nepodá žádné bližší informace. Když se na něj zeptám, odpoví, že měl nějakou virózu. To je celé. V jejím hlase však zaznívá něco, co nedokážu pojmenovat a co se mi tam ani trochu nelíbí.

Chtěla bych ho jít navštívit, nevím však, kde bydlí. A ani nikdo ze spolužáků mi to nedokáže povědět. Zvláštní. Budu toho muset nechat a přestat na něj pořád myslet. Už však nemůžu. Plácám se v tom až po uši.

Místo vedle mě zeje prázdnotou už dva týdny. Chybí mi tu. Ne proto, že se nemám s kým popichovat, a že mě někdo pořád uráží, ale proto, jaký dokáže být v nestřežených chvílích. Jsou to sice jenom velmi krátké záblesky, někdy jenom taková malá jiskřička v očích, ale něco v něm je. Přitahuje mě k sobě jako magnet. A přesto se od něj musím držet dál. To mi došlo během těch dvou týdnů, co tu není. Nerada to přiznávám, ale stýská se mi po něm.

Přemýšlím nad tím, když v tom se otevřou dveře a do třídy vejde Sebastian. Zvonilo už před deseti minutami a profesor nám stihl zadat samostatnou práci. Omluví se učiteli a nejistým krokem zamíří ke svému místu. Je značně pobledlý, má opuchlé oči a i když se to snaží skrývat, je na něm vidět, že je unavený. Ztěžka dosedne na židli. Odvrátím od něj pohled a začtu se znova do textu v učebnici. V tom mi Sebastian zlehka poklepe na loket. Nakloním k němu hlavu, aniž bych se přestala dívat do knihy.

„Lizzie? Posuneš učebnici blíž ke mně? Prosím?" Zašeptá mi mírně do ucha. „Nechal jsem ji doma."

Na vteřinu nad tím zapřemýšlím. „Jasně," odpovím nakonec a posunu svou učebnici doprostřed.

„Stejně už to mám třikrát přečtené." Lehce povytáhne jedno obočí a nevěřícně se na mě pousměje. „Čtu rychle." Pokrčím rameny. Překvapí mě jeho mírnost. Nikdy se takto nechová. Buď mu vážně není dobře, anebo ho někdo vyměnil. Obojí je možné. To druhé možná trochu víc než to první. Vrátím se zpátky ze svých úvah a začnu si dělat výpisky. Probíraná látka sice není moc zajímavá, ale jsem zvyklá si dělat poznámky poctivě a podrobně, takže když si všimnu, že se mi Sebastian dívá přes rameno a tváří se nad mou celou popsanou stránkou vyděšeně, musím se usmát.

Za celou hodinu od něj neuslyším jedinou urážlivou poznámku ani žádný jiný útok na mou osobu, což mě neskutečně překvapí. A popravdě i potěší. Sotva dopíšu poslední řádek, zazvoní. Začnu si skládat věci do tašky.

„Děkuju." Ozve se konečně Sebastian a podá mi mou učebnici. Mlčky se na něj usměju a dál si balím věci. Sebastian se pořád nemá k odchodu. Postřehnu, že dvakrát otevře pusu, jako by chtěl něco říct, pak si to ale rozmyslí a zase ji zavře. Potřetí už promluví. Většina spolužáků už odešla a těch pár, co tu zbyli, nám stejně nevěnují pozornost.

„Co děláš místo těláku?" Osloví mě.

Jeho otázka mě zaskočí, ale přesto mu s klidem odpovím. „Obvykle se učím nebo si čtu. Teď když je zima tak v knihovně."

„Aha," přimhouří oči a po chvíli váhání se zeptá. „A nechceš dnes své plány trochu změnit a zajít třeba na kafe? Se mnou?" Pozvedne obočí a prosebně se na mě zahledí. „Piješ kafe, ne?"

„Je něco jako můj kyslík." Odpovím a usměju se.

„Tak co na to říkáš?" Zeptá se ještě jednou.

„Já..." začnu. Můj rozum na moji pusu v duchu křičí ‚Blázínku, nedělej to!' A poslechne ho pusa? Ne. Takže pusa se naštve, rozhodne se rozum ignorovat a radši si vytvoří svůj vlastní, tudíž to co mi potom doopravdy vyjde z pusy, není dílo rozumu, ale rozumu, který patří puse a to znamená, že řeknu: „Půjdu ráda." Tak a takový nesmysl jsem řekla. Někomu to možná jako nesmysl nezní, ani mojí puse ne. Ale rozum s tím zásadně nesouhlasí, takže se naštve, moje pusa už naštvaná je a teď spolu moje pusa a rozum nemluví. Dnešek ještě bude zábava.