Láska podle melodie

9. Kapitola

„Co by?" Odpoví mi a posadí se na vedlejší houpačku. Lokty si položí na kolena, spojí je pod bradou a otočí hlavu ke mně. „Jenom se tak procházím? Nebo snad nemůžu?" Povytáhne jedno obočí a pousměje se. Zarazí mě, jak mu to sluší.

„Ty mě sleduješ?" Prohlédnu si pečlivěji jeho obličej. Pod očima se mu rýsují temné kruhy a jeho výraz působí ztrhaně, neztrácí tím však nic ze své přitažlivosti. Už není ve školní uniformě, místo toho má bílé tričko a fialovo-červenou kostkovanou košili. Pečlivě rozcuchané vlasy mu vepředu trčí do všech stran a něco v jeho pohledu už nepůsobí tak hrozivě. Spíš mírně a smutně.

„Proč myslíš, že tě sleduju, Lizzie?" Odpoví mi na otázku otázkou. Pokračuju v jeho hře.

„A nesleduješ snad?" Zaměřím se někam na jeho rameno. Pohled do těch dokonalých očí totiž už dlouho nevydržím.

„Co je mezi tebou a Liamem?" Další otázka. Ještě mi však neodpověděl na tu předchozí.

„Nic mezi námi není. Jsme jenom přátelé." Skončím na okamžik s tou jeho hrou. Na chvíli mě napadlo, že bych mohla zalhat, že spolu něco máme, nakonec však zvítězí upřímnost. Nechci jej nijak vyprovokovat. On mi však, jak se zdá, nevěří.

„Aha, jenom přátelé..." zamručí neurčitě. Nemýlím se. Nevěří mi.

V myšlenkách se znovu vrátím k dnešnímu večeru. Krev se ve mně opět začíná vařit. Nejdřív Liamův otec a teď ještě Sebastian. Co mají dneska všichni za problém?

„A co je ti vůbec do toho?" Zamračím se na něj. „Sebastiane, proč jsi vlastně tady? Proč mě tak nenávidíš? Co jsem ti udělala?" Aniž bych si to uvědomila, můj hlas začne vzteky stoupat do závratných výšek.

„Lizzie, ty jsi naštvaná?" Přeměří si mě pohledem.

„Nejsem naštvaná! Vůbec ne! Vyndej svůj kompas a já ti ukážu, jak daleko od naštvanosti jsem!" Skoro na něj zakřičím.

„Klid Lizzie." Podívá se na mě. „Nemusíš křičet, jsem hned vedle tebe. Slyším tě."

„Promiň," omluvím se mu, aniž bych chtěla. Prostě se cítím provinile. „Ty jsi v tom nevinně. Tentokrát." Zadívám se na svoje ruce. Nakonec se zvednu z houpačky. „Už půjdu." Zakývám hlavou, nechám ho na hřišti sedět samotného a zamířím domů.

♫

Druhý den ráno na mě čeká nepříjemné překvapení. S Chrisem doběhneme do třídy jenom pár minut před začátkem hodiny, kvůli novému řidiči autobusu, který se neodvážil jet více než dvacet kilometrů v hodině.

Mezi spolužáky to však vře vzrušením. A zdá se, že terčem útoku je Sebastian sedící nenuceně na kraji lavice se založenýma rukama. Když mě spatří, povytáhne jedno obočí, ale neřekne nic. Namířím si to přímo do středu debatující skupinky. Jak se zdá, tak k úhoně přišel Liam.

„Co se stalo?" Vyzvídám znepokojeně.

„Co se stalo? Nějaký idiot mi prořezal pneumatiky na autě a naházel shrabané listí otevřeným oknem do pokoje. A mám pocit, že vím, kdo to byl." Prohlásí a zlostným pohledem blýskne Sebastianovým směrem.

„Počkej, Liame. Kdy se to stalo?"

„Včera, když jsi odjela, možná později. Nejsme si jistý, na to listí jsem přišel chvíli poté, co jsi odjela a na to auto ráno. Ale muselo se to stát včera, byly pootevřené dveře od garáže." Naprosto zuří a celou dobu propaluje Sebastiana očima. „Jsem si jistý, že to udělal on." Pohodí hlavou k Sebastianovi.