Láska podle melodie

50. Kapitola

„Kam půjdeme?" podívá se na mě Ben tázavě.

„Nemám tušení," zavrtím hlavou a vydám se za sluncem. „Potřebuju ale vypadnout z baráku. Sedět mezi zdmi mě ničí."

„Tak prostě půjdeme, kam nás nohy povedou," vykročí za mnou a po chvíli spolu srovnáme krok.

Po hodině dojdeme na nejvyšší místo v okolí Angelsville. Přezdívá se mu Mount Everestville. Zvláštní, jak někdo může srovnávat nejvyšší horu světa s tímto kopečkem, který není ani vyšší než věž nejbližšího kostela. Je odsud ale perfektní výhled na celé město.

Posadím se do trávy a nastavím obličej slunečním paprskům. Je sobota odpoledne a kolem už se prochází drobné skupinky lidí. Ben se bez jediného slova posadí vedle mě a lehce se akorát dotýkáme rameny. Celou cestu sem jsme udržovali nenucený rozhovor, teď však zmlkneme dočista.

Pozoruji mladé maminky, které před sebou tlačí načančané kočárky a každou chvíli se zastavují, aby svým ratolestem upravily peřinku. Staří lidé bloumají po cestičkách zavěšení jeden do druhého a já si představuji, jaké životy asi prožili. Děti pobíhají kolem s taškami na zádech a užívají si jarního počasí. Všímám si také dvojic, které se ruku v ruce procházejí kolem, nebo se někde ulily do stínu.

Přitáhnu si kolena k sobě a opřu se o ně bradou. Znovu začnu přemýšlet o mě a Sebastianovi a do očí se mi derou slzy.

„Mám pocit, že vždy všechno pokazím. Cokoliv, do čeho se pustím, vždy skončí katastrofou," řeknu Benovi, který vedle mě bezhlesně sedí.

„Vím, jak to myslíš," opáčí klidně a zavře oči. Otevře pusu, jako by chtěl ještě něco důležitého říct, ale pak se zarazí. Pak ji znovu otevře a podívá se na mě.

„Usměj se," řekne náhle.

„Cože?" zmateně zamrkám.

„Sluší ti to, když se usmíváš. Jenom jednou. Kvůli mně," zaškemrá.

Vyloudím na tváří nepřesvědčivý úsměv.

„Tak je to lepší," pousměje se. Najednou se však nahne, a naprosto nečekaně mě zlehka políbí.

V okamžiku se odtáhnu.

„Promiň, já - " začne se zadrhávat a odtáhne se ode mě. „Nevím, co to do mě vjelo, prostě jsem - "

„To bylo divné," podotknu.

„Mio, vážně promiň, to jsem neměl," začne se znovu omlouvat.

„Jako bych líbala bratra," řeknu a jeho omluvám nevěnuji pozornost.

„Cože?" zarazí se.

„Teda, neber si to osobně, líbat umíš, ale prostě to bylo divné." A najednou mi to dojde. Nebylo to ani vzdáleně jako líbat se se Sebastianem. Žádní motýlci v břiše, žádné roztřesené ruce, prostě nic. K Benovi vůbec nic necítím, kdežto Sebastian je pro mě celý svět. Všechno, co jsem za posledních pár měsíců udělala, bylo kvůli Sebastianovi. Člověkem, kterým jsem se stala, jsem kvůli Sebastianovi.

„Mio, jsi v pohodě?" podívá se na mě starostlivě, protože se začnu otřásat smíchy.

„Když si vzpomenu, jak kvůli tobě vyváděl," odmlčím se, abych popadla dech. „Když si myslel, že bych se zamilovala do tebe a jeho nechala," otřu si slzy, které mi stékají po tváři. „Pravda je, že jsem do tebe byla zamilovaná polovinu základky," konečně se trochu uklidním a volně pokračuju. „Ale teď, prostě nic."