Láska podle melodie

Sebastian VIII.

Prudce otevřu oči a zadoufám, že celý včerejší den byl jenom sen. Pak mi však oči padnou na mírně zmačkaný oblek, který visí na ramínku na dveřích skříně a masku pohozenou na židli, a bolestně si celý včerejšek uvědomím. Hlavou padnu opět na polštář a oči si zakryji dlaněmi. Proč? Proč, proč, proč. Proč zrovna teď? Proč se tu teď musela objevit? Zamiloval jsem se, aniž bych myslel na následky.

To co chci udělat se mi ani trochu nelíbí. Musím. Je to jenom pro její dobro. Posledních pár měsíců jsem si nalhával, že je silná, že o nic nejde, že to zvládne.

Po včerejšku si tím nejsem tak jistý. Vím, že je silná, a dokázala by to přijmout a přenést se přes to, ale nechci ji trápit. Nakonec bych jí mohl víc ublížit, než prospět.

Jen velmi neochotně se vyhrabu z postele a dojdu do koupelny. Skloním se nad umyvadlo a nechám ledovou vodu proudit mezi prsty a omývám si jí obličej. Několik kapek ledové vody mi sklouzne za lem trička a zastudí mě až na břiše. Je to zvláštním způsobem uklidňující.

Jako každé ráno doufám, že mi studená voda vnese do tváří trochu zdravé barvy. Zvednu pohled k zrcadlu a prohlédnu si svůj odraz. Vlasy mi trčí do všech stran a můj obličej už nese stopy. Stopy toho, co se nesmí dozvědět. Natáhnu ruku ke krabičce na kraji poličky nad umyvadlem. Znovu zvednu oči k zrcadlu a prohlédnu si je zblízka. To co tam být nemá, tam jako vždy je. Snad si toho nevšimla.

Nasoukám se do své školní uniformy a snažím se co nejméně dívat na svůj oblek a masku. Jenom mi to bolestně připomíná události včerejšího večera a toho, co se chystám udělat. Jako vždy si pečlivě zkontroluji knoflíčky na levém rukávě košile, jestli drží tam, kde mají. Teprve potom si natáhnu blejzr a uvážu kravatu.

Sednu si na své obvyklé místo u kuchyňského stolu a začnu se přehrabovat v talířku se snídaní. Nemůžu dnes jídlo ani vidět. Očima pořád sklouzávám k obálce a telefonnímu seznamu. Leží tu od včerejška, jenom v trochu pozměněné pozici než v noci. A mobil chybí.

Cestě do školy nevěnuji sebemenší pozornost. Myslím jenom na ni. A na to co musím udělat. „Teď to však ještě neudělám," říkám si každou přestávku a každou chvíli, kdy ji mám na dosah a oddaluji tím tak tu nepříjemnou úlohu. Třeba to ani dneska nevyjde. Letí mi zrovna hlavou, když vycházím z učebny chemie, kam jsem se skryl, než odejde ze školy, když tu se za mnou ozve její hlas.

„Sebastiane?" Její hlas tentokrát nezní tak pevně jako jindy. Maličko se chvěje, ale někdo bez vycvičeného sluchu by si toho ani nevšiml.

„Ano, Lizzie?" Otočím se k ní po krátkém zaváhání. Vůbec se mi do toho nechce. Nasadím však jízlivý tón, který jsem si pro jistotu dostatečně procvičil a falešně se ušklíbnu.

„Můžeme si promluvit prosím?" Podívá se na mě s neskrývanou nadějí v očích a odhrne si pramen vlasů z čela.

„A o čem chceš mluvit?" Co nejjízlivěji to jde.

„Ty moc dobře víš, o čem chci mluvit, Sebastiane." Její výraz se úplně promění. Toto nečekala a mě mučí i jenom pohled na její ztrápenou tvář.

„Opravdu netuším, o čem chceš mluvit, Lizzie." Rozpitvávám to ještě víc a v duchu se jí za to omlouvám. Její obličej posmutní ještě víc a jeden neposedný pramen jí opět spadne do čela. Ona si jej však vůbec nevšímá.

„Sebastiane, co se stalo? Udělala jsem něco? Proč jsi takový?" Zašeptá tiše a oči jí zvlhnou. Nechci, aby plakala, nechci, aby byla smutná. Ale musím.

„Nevím, co myslíš. A už musím jít." Otočím se k odchodu, v tu chvíli mě však chytne za rukáv na levé ruce a já cítím, jak se mi vyhrne výš. Prudce svou ruku vytrhnu a druhou rukou si jej upravím na své místo.