Láska podle melodie

12. Kapitola

Zvednu oči k hodinám na stěně a z nějakého nepochopitelného důvodu zalituju, že na ples nejdu. V okamžiku, kdy mi tato myšlenka přijde na mozek, rozdrnčí se zvonek u dveří. Znuděně se zvednu z křesla a jdu otevřít. Za dveřmi stojí Chris a Darren, oba už ve smokinzích. Ani se neobtěžují pozdravit a rovnou vejdou. Darren nese velký a očividně i těžký a neskladný pytel. Zajímalo by mě, co v něm je.

„Co tu děláte?" Zeptám se místo pozdravu.

„Jdeme tě připravit." Opáčí mi nevzrušeně Chris.

„A kam jako? Řekla jsem, že na ten ples nejdu." Kluci si mě přeměří tázavým pohledem.

„To jo, ale já jsem tě zrovna neslyšel, tudíž to vypadá, že na ten ples jdeš." Zamračí se na mě Chris. „Mio, musíš tam jít. Bude to nádherné. Výzdoba, jídlo, hudba. Najali dokonce Rosenbergovic sídlo. Mají ten nejkrásnější sál široko daleko a ještě krásnější zahrady." Naléhá na mě. A netváří se, že by to chtěl vzdát.

„Ale nemám ani nic na sebe ani doprovod a ani odvoz." Zaprotestuju s posledních sil.

„S doprovodem si nelam hlavu, my budeme tvůj doprovod," vloží se do toho Darren „a se šaty si taky nelam hlavu." Řekne ještě a zlehka poklepe prsty na zátěž v jeho rukách.

„Tak honem, máme už málo času." Chris mě popadne za ruku a zažene nahoru. Kluci počkají v mém pokoji, než se osprchuju a hodím na sebe župan. Chris mě pak usadí na židli, a zatímco se snažím nalíčit, šikovně mi několika sponkami pospíná vlasy do drdolu. Potom přijdou na řadu šaty.

„Zavři oči," nakáže mi mírně Darren.

„Proč?" Nedá mi to a zeptám se.

„No tak, chci, aby to bylo překvapení." Darren se usměje. Sundám si župan a zavřu oči. Dřív by mi přišlo divné stát v pokoji jen ve spodním prádle se dvěma kluky, ale Chris a Darren jsou... No prostě jsou to oni. Darren mě navede, abych zvedla ruce, a potom mi přehodí šaty přes hlavu. Jemná látka mi sklouzne po rukách i bocích a něco mě zašimrá kolem kotníků. Vycítím, když mi Darren zapne zip a utáhne šněrování na zádech a potom se odvážím otevřít oči. Stojím přímo před zrcadlem a nemůžu se poznat. Mám na sobě nádherné lila šaty z několika vrstev tylu se zvýšeným pasem a korzetem pošitým perličkami. Konec šatů se dotýká podlahy. Zírám na sebe do zrcadla, a přesto mi neuteče vítězoslavný pohled, který si kluci vymění. Přesně se trefili. Darren ještě odněkud vydoluje lodičky na vysokém podpatku ve stejné barvě a Chris mi připne nádherný stříbrný náhrdelník. Nemůžu uvěřit, že jsem to vážně já. Nanesu si poslední vrstvu lesku na rty a Chris mi ještě řádně zafixuje vlasy lakem.

„Málem bych zapomněl..." Zastaví mě ještě Chris a vytáhne světle fialovou masku olemovanou krajkou a pošitou perličkami. Perfektně se mi hodí k šatům. Několika obratnými pohyby mně ji pinetkami upevní a kousek ustoupí, abych se mohla zhlédnout v zrcadle.

Dole ze skříně vytáhnu svůj dlouhý kabát a obleču si jej. Venku pěkně mrzne, tudíž se mi bude hodit. Před naším domem už na nás čeká auto. Darrenovi rodiče jsou docela bohatí, a tak si něco takového můžou dovolit.

♫

Cesta do Rosenbergovic sídla trvá jen něco kolem půl hodinky. Když staneme před majestátní budovou o čtyřech podlažích se spoustou věžiček a balkonů, zatají se mi dech. Darren s Chrisem mi každý nabídnou jedno rámě a doprovodí mě ke vstupním dveřím. Zatímco naše kroky klapou po bílých dlaždičkách, obdivuju majestátnost sídla. U dveří Chris ukáže naše vstupenky a vpustí nás dovnitř. V šatě po pravé straně vchodu si uložíme kabáty a kluci se vydají ke schodům. Line se odtud hudba a já z nějakého důvodu znejistím.

„Běžte napřed." Poprosím kluky. Chris se sice zatváří podezřívavě, potom ale pokrčí rameny a začne i s Darrenem stoupat do schodů. Uhladím si neviditelné záhyby na šatech a zkontroluju upevnění masky. Trošku se mi třesou ruce. Šatnářka si mě přeměří pohledem. Zhluboka se nadechnu a začnu také stoupat po schodech. Nahoře se podívám přes zábradlí. Sál je opravdu nádherný. S vysokým stropem, vitrážovými okny a obrovským lustrem působí jako z pohádky. Přeletím očima všechny návštěvníky. Není jich tu tolik, jak jsem se obávala, ale i tak je jich poměrně dost. Jsou zde především kluci, ale zahlédnu i několik dívek.

Do sálu se však musí sejít po schodech, na které je bohužel vidět ze všech koutů sálu. Ještě jednou se nadechnu a vstoupím na schody. Jeden ze starších studentů si mě všimne a za pár sekund se na mě upře většina očí v sálu. Včetně těch Sebastianových. Poznám ho i mezi tou záplavou obleků a masek. Připadám si jako předmět aukce, když na mě všichni tak civí. Začnu scházet schody a modlím se, ať nezakopnu a neskutálím se dolů. Štěstí naštěstí stojí při mně a dole se připojím ke Chrisovi a Darrenovi. Společně procházíme kolem celého sálu a zdravíme se s jednotlivými spolužáky.

„Dámy a pánové" ozve se hlas ředitele Thompsona z mikrofonu na malém pódiu „prosím teď všechny páry, aby se vydali na taneční parket a zatančili si s námi Královský valčík."

„Běžte," kývnu na kluky. „O mě se nebojte." Sleduju je celou cestu na parket. Užuž se natahuji pro jednu malou jednohubku, která nevypadá zas až tak podezřele, když si porovnám s kolegyněmi ny poslední chvíli se však zarazím.

„Smím prosit, Lizzie?" Ozve se mi za zády. Otočím se a spatřím Sebastiana, nabízejícího mi ruku. Mrknu přes rameno na Chrise, který si nás už všiml, a zlehka se usměju. Podívám se zpátky na Sebastiana. Košile v tmavě fialové barvě podtrhuje zelenost jeho očí za maskou a sako zdůrazňuje jeho vysportovanou postavu. Na chvilku zapřemýšlím, jestli nemyslí na nějakou lumpárnu, jeho výraz je však bezelstný.

Přijmu nabízenou ruku a nechám se odvést na parket. Postavíme se k sobě čelem, a když se ozvou první tóny, položí mi Sebastian ruku kolem pasu a já jemu svou na rameno. S prvními slovy vykročíme. Tančíme tak lehce, jako kdybychom tak tančili pořád. Hledíme si se Sebastianem navzájem do očí, částečně skrytými za maskami, a okolní svět se úplně rozplyne. Nic tu není. Jen on a já. Sebastianovy rty se začnou pohybovat. Zpívá společně s písničkou. A podle jeho výrazu poznám, že zpívá pro mě. Pro mě.

So close was waiting,

waiting here with you,

and now forever I know,

all that I wanted to hold you,

So close.

Zatočí se mi hlava. Tu písničku miluju. I s vysokými podpatky jsem pořád menší než Sebastian a ve chvíli, kdy se ke mně začne sklánět, písnička skončí. To mě vrátí do reality. Teprve teď mi dojde, že jsme se během tance k sobě přitiskli. Neochotně se odtáhnu.

„Měla bych už jít," zamumlám a sklopím oči.

Další dílek je tu, přesně jak jsem slibovala :) Co na ni říkáte? Měla Mia přijmout Sebastianovu nabídku, nebo radši odmítnout? Co říkáte na ples?

Již brzy 1000 reads :) Na mojí prvotině :) O tom se mi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech (a že jich poslední dobou bylo ;) ) Mám vás ráda, lidi, moc to pro mě znamená :) ♥♥

Tuto kapitolku věnuji své kamarádce, která jako první odhalila tajemství záhadné Lizzie. Takže Zlatého bludišťáka získává... mozartik! :) (moc dobře vím, že jsi to ty :D)

Doufám, že se vám dílek líbil a opět budu strašně ráda za každou vaši odezvu :) Každý reads, vote a komentík mě neskutečně potěší. :)