Láska podle melodie

74. Kapitola

Nasednu na sedadlo spolujezdce a Ben zařadí zpátečku. Přeji si být zpátky co nejrychleji a zoufale svírám kraje sedadla, až mám klouby na rukou úplně bílé. Přestože Ben nedodržuje tak úplně rychlostní limit, mám pocit, že se ploužíme jako slimáci.

„Tady mi zastav," vyhrknu, když uvidím známou bílou budovu. „Doběhnu to."

„Držím palce," usměje se Ben a vyhlédne okénkem.

Co nejrychleji prokličkuji mezi otálejícími lidmi a vběhnu do prostor nemocnice. Z čekárny to vezmu rovnou do patra, kde je Sebastianův pokoj. Nezdržuju se klepáním, jenom vtrhnu do pokoje. Překvapeně se zarazím. Lůžko je prázdné a všechny Sebastianovy věci jsou pryč.

„Hledáte něco?" zeptá se mě podezřívavě starší sestřička v modrém úboru a přeměří si mě pohledem.

„Ne, nic nehledám," odpovím tiše a vycouvám z pokoje. Vydám se nemocniční chodbou pryč. Tak už ho propustili. Vyjdu ven z nemocnice a zamířím k parkovišti. Nikde však nevidím Benovo auto. Pravděpodobně odjel, protože myslel, že už ho nebudu potřebovat. Pěšky se vydám k Sebastianovu domovu. Sandálky mi sedírají kůži z paty, já tu pronikavou bolest však spíš vítám, než abych se jí bránila. Dokazuje mi, že ještě stále něco cítím a vše, co se děje, je realita. Když zabočím do známé ulice lemované navlas stejnými domečky, slunce se už sklání k obzoru. Bude trvat ještě nějakou dobu, než za ním úplně zmizí, ale i tak už se citelně ochladilo.

Když zaklepu na vchodové dveře, očekávám všechno možné. Ale ne možnost, že mi nikdo nepřijde otevřít. Záclona v okně se pohne, jako by za ní někdo stál, dům je však tichý a vypadá opuštěně. Ještě dalších deset minut postávám a čekám, nikdo však nepřichází. Když mi i třetí telefonát spadne do hlasové schránky, vydám se domů. Místo toho však skončím někde úplně jinde.

Sedím tiše na kmeni stromu na břehu rybníčka, který se za tu krátkou dobu stal mým útočištěm, a čekám. Na něj. Na někoho, kdo celý můj život změnil od základů. Na někoho, koho jsem milovala od první chvíle, co jsme se potkali, ale trvalo mi tak dlouho, než jsem si to uvědomila. Na někoho, pro koho bych obětovala vše. Pro koho bych zemřela... Ale nějaký vnitřní pocit mi říká, že teď je to vše pryč. Kvůli mé vlastní hlouposti. Kdybych to jenom dokázala říct. To jedno slovo. Vše by bylo jinak. V očích mě začnou pálit slzy. Zvlhlýma očima se zadívám na nebe, na kterém se už před nějakou dobou začaly zjevovat první hvězdy. V hlavě mi víří myšlenky, obrazy a vzpomínky jako tornádo a poté se z té změti vynoří jeho obličej a písnička, která se stala tou naší.

And in this crazy life
And through these crazy times
It's you, it's you
You make me sing
You're every line, you're every word
You're everything

Slzy mi stékají po tváři a já se je ani nesnažím zastavit. Šeptem si opakuji ta slova pořád a pořád dokola. Teď už brečím doopravdy. No co, jsem tu sama, schovaná před zraky lidí. Anebo se pletu...? Kousek za mnou praskne větvička a můj nos naplní ta nejkrásnější vůně...

„Sebastiane?" prudce se zvednu do sedu. Na pěšině kousek od kmenu tam stojí Sebastian. Ruce má svěšené podél těla, jednu schovanou hluboko v kapse, v druhé svírá obrovskou kytici kopretin, oči má podivně vodnaté.

„Já -" začne a rozhodí rukama. Než však stihne říct cokoliv dalšího, nebo se jenom nadechnout, vrhnu se mu kolem krku a sevřu ho v objetí.

„Ano," zašeptám tak, aby to slyšel jenom on. „Tisíckrát ano."

Slíbila jsem vám, že dílo jednou dokončím a neuměla jsem si představit nic lepšího, než udělat to na Vánoce. A ještě nekončím... Veselé Vánoce všem! :)