Láska podle melodie

Sebastian VI.

Po hodině si Miu odchytne Chris. Stojí u hlavních schodů a o něčem vzrušeně diskutují. Ani mi nedá moc přemýšlení, kdo je hlavním objektem jejich hádky. Nenápadně se schovám za roh a zaposlouchám se do jejich slov.

„Je v něm něco víc." S mírně zvýšeným hlasem se brání Mia. Brání mě.

„Vážně?" Chris napjatě rozhazuje rukama a hlas mu stoupá do výšek. „Zajímavé, že to nějak nevidím. Mio, prober se. Je to jenom namyšlený, nevychovaný a arogantní kluk, co si potřebuje dokazovat, že je něco lepšího než my ostatní. Co ti navykládal? Čím ti tak zblbnul hlavu?" Utočí na ni pořád silněji. Mám chuť zasáhnout, v tu chvíli však promluví Mia.

„Nezblbnul mi hlavu!" Spíš vykřikne, než promluví vyváženým tónem jako obvykle. Vykouknu zpoza rohu a moje oči se setkají s jejími. Byl bych přísahal, že se jí v nich lesknou slzy. Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby brečela. Po prvotním šoku prudce zamrká a přeruší tak naše spojení. Potom pootočí hlavou a vodopád vlasů mi zakryje pohled do její tváře.

„Drž se od něj dál, Mio. Prosím, drž se dál." Řekne ještě tiše Chris. Proč ji ode mě tak vzdaluje? Proč ji chce držet co nejdál? Kazí mi moje plány. A v tu chvíli mě něco napadne a zamířím k šatně.

♫

Další den si schválně přivstanu a počkám si na ni a Chrise před školou. S potěšením konstatuji, že můj plán perfektně vyšel. Ale něco přece jenom nevyšlo.

„A s Liamem nepůjdeš?" Říká zrovna Chris, když prochází kousek ode mě.

„Ne." Prohlásí pevně, ale předtím malinko zaváhá. „Nepůjdu ani s Liamem."

Ten ples. Nechce tam jít. Budu muset vymyslet jak na to.

♫

Naštěstí ani po tom rozhovoru s Chrisem nevzdala sólo na okresním. Zkoušky pokračují přesně podle rozvrhu a po pár hodinách už máme vymyšlenou i velkou část choreografie. Nejde nám o nic složitého, důležité je soustředit se na písničku. Ale kroky k tomu tak nějak patří.

Když se jí konečně podaří prosadit na soutěž kostýmy a ne jenom klasické školní uniformy, napadne mě skvělá věc. Má teď dobrou náladu a tak by nebylo na škodu toho trochu využít.

Ještě toho dne se vypravím k ní domů. Pamatuji si tu cestu, jako bych tudy chodil denně. S potěšením konstatuji, že se svítí jenom v jejím pokoji. Chvilku váhám, nakonec však seberu několik bílých kamínků ze záhonku a namířím. Zasáhnu okýnko přesně doprostřed. Chvilku vyčkám, a když se nic nestane, zkusím to znovu. Prosím, ať je to její okno. Zaprosím v duchu. Tentokrát se povede.

Po chvilce se v okýnku objeví její hlava. Drží si u ucha mobil a vypadá nadmíru překvapeně. V příštím okamžiku se však schová. Všimla si mě. Ale neví, jestli jsem si jí všiml i já. Jako by se rozmýšlela, jestli má předstírat, že o mně neví. Dám jí asi minutu a pak hodím další kamínek.

Tentokrát se v okně objeví na delší chvíli. Rozhodně o mně ví. Tentokrát mi tak rychle neunikne. Zamávám jí na pozdrav a ukážu na vchodové dveře. Pochopila. Chvilku váhá, nakonec však přikývne a opět zmizí.

Odhodím zbytek kamínků tam, odkud jsem je vzal a namířím si to ke dveřím. Pár vteřin poté, co k nim dojdu, se otevřou.

„Co potřebuješ, Sebastiane?" Vhrkne mým směrem místo pozdravu.

„Taky tě rád vidím, Lizzie." Nedá mi to a ušklíbnu se. Pořádně si ji prohlédnu. To je úplně poprvé, co ji vidím v něčem jiném, než v uniformě. Má na sobě tepláky a tričko s nápisem Keep Calm and Buy Another Shoe, a neskutečně jí to sluší. Vlasy má v culíku, ale některé prameny se jí z něj uvolnily a teď je má ležérně zastrčené za ušima.