Láska podle melodie

52. Kapitola

Narazím na něj další úterý. Doslova.

Zrovna vycházím z učebny, když se zpoza rohu vynoří postava celá v černém, a ani jeden z nás to nedobrzdí. Zavrávorám a musím se chytit rámu dveří, abych neupadla.

„Promiň, jsi v pořádku?" zeptá se starostlivě a natahuje ruku, aby mi pomohl.

„Jo, jsem v pohodě," řeknu stroze a odvrátím oči. „Zatím se měj," prosmýknu se kolem a utíkám chodbou.

„Lizzie," zavolá na mě, sotva udělám dva kroky. Ani se neotočím a pokračuju v chůzi. Nic mu není, konstatuji potěšeně. Je živý a zdravý zpátky ve škole. Ani nedokážu vyjádřit, jak jsem za to ráda. A přesto mě bodne u srdce, když si uvědomím, že můj telefonát nebral úmyslně. Ani mi pak zpátky nezavolal.

„Lizzie," doběhne mě a chytne mě za ruku.

„Nech mě být, ano?" vyštěknu na něj prudčeji, než bych si přála. Směsice strachu a vzteku bublá pod povrchem, jenom vybouchnout.

„Prosím, vyslechni mě," zaškemrá a v očích se mu zračí smutek.

„Sebastiane - " otevřu pusu, když mě přeruší.

„Našel jsem perfektní píseň na soutěž, ale potřebuju s tebou mluvit," vyhrkne rychle.

„Ve sboru jsem skončila, už s vámi nezpívám," řeknu a otočím se k odchodu.

„To přece nemůžeš!" vykřikne. „My tě potřebujeme, Mio. Já tě potřebuju," zůstane stát na místě jako přikovaný.

„Ne, nepotřebuješ," zašeptám a otočím se na podpatku.

„Mio!" jeho hlas se nese rozlehlými chodbami a já utíkám dál. Zastavím se, teprve když vyběhnu ven do zahrady. Zelené trávníky se rozprostírají, kam jenom člověk dohlédne a na nich se trousí skupinky studentů. Schovám se za rozložitý dub, složím hlavu do dlaní a rozpláču se. Úlevou nad tím, že je Sebastian v pořádku, strachem z toho, že jsem jej navždy ztratila, a také smutkem, protože mi v této chvíli chybí víc, než kdykoliv předtím. Konečně, schovaná před zraky kolemjdoucích lidí, dám průchod potlačovaným emocím.

♫

„Ještě pořád bojkotuješ tu soutěž?" podívá se na mě Darren smutně.

„Víš, že se Sebastianem nezvládnu být v jedné místnosti, natož tak s ním zpívat. Hewitt už nám plánoval dát duet," podívám se na něj a vyhnu se díře v chodníku.

„Ale no tak, Mio," začne mě přemlouvat.

„Darrene, prosím," mávnutím ruky mu naznačím, že naší debaty je konec. Od chvíle, co zjistil, že nebudu na krajském zpívat, se mě snaží přesvědčit o opaku.

„Páni," zastavím se před výlohou a hledím na šaty za sklem.

„Co?" zastaví Darren tak prudce, až do mě narazí.

„Dívej," ukážu na figurínu.

„Líbí se ti?" zeptá se celkem zbytečně.

„Líbí. Ale stejně je nemám kam nosit," pokývnu hlavou a dám se znovu do chůze. Darren ještě chvíli okouní před výlohou a potom mě doběhne.

„A dojdeš se na nás aspoň podívat?" znovu se na mě tázavě podívá.

„Nepřijde ti to blbé?"

„Proč?"

„Když tam budu jenom sedět a koukat na vás. Ještě by mě Sebastian viděl."

„Mio, vždyť o nic nejde," začne znovu Darren.