Láska podle melodie

41. Kapitola

Nic nedbám Chrisova překvapeného pohledu a jako blesk proběhnu po příjezdové cestě. Schody na verandu vyskočím všechny naráz, a netrpělivě zalovím v kapse po klíčích. Nadšeně rozrazím dveře a v předsíni padnu našemu návštěvníkovi rovnou do náruče.

„Bene!" Vykřiknu hlasitě a sevřu jej tak pevně, jak mi to síla dovoluje.

„Mio." Oplatí mi stisk, zvedne mě kousek nad zemi a zatočí mnou ve vzduchu.

„Kde se tu bereš?" Odhrnu si rozevláté vlasy z očí a podívám se na něj. Ani trošku se od Vánoc nezměnil. Blonďaté vlasy mu ledabyle spadají do modro-modrých očí a rty má roztažené v širokém úsměvu. Dojde mi, jak je ve skutečnosti krásný. Úplně jinak než Sebastian, ale při tom musí každé holce učarovat jenom pohledem.

„Jenom jsem přemýšlel, co podniknu o jarňákách a tak mě napadlo, že bych mohl navštívit jednu kamarádku..." Na tváři mu pohrává úsměv.

„Ano? A koho? Znám ji?" Vyzvídám, přestože přesně vím, o koho jde.

„Určitě ne, to není možné." Cvrnkne mě do nosu a rozesměje se ještě víc. Nevydržím to a znovu jej pevně obejmu.

„Moc jsi mi chyběl." Zamumlám do jeho černé kožené bundy. Zhluboka se nadechnu a na chvíli zadržím dech. I ta vůně je mi tak důvěrně známá.

„Ty mně taky, Mio." Přitiskne mě k sobě.

„Jak dlouho se zdržíš?" Zeptám se a v duchu doufám, že to bude co nejdéle. Poslední, co teď chci, je se s ním loučit.

„To záleží na tobě." Mrkne na mě.

„Počkej," napadne mě něco, „naši o tobě ví?" Teprve teď si uvědomím, že stojí u nás v předsíni a nikdo jiný není doma.

„Mluvil jsem s tvojí mamkou před pár dny. Nechala mi klíč pod květináčem a slíbila, že ti o mojí návštěvě nic neřekne." Na tváři mu pohrává šibalský úsměv a čeká na mou reakci.

„Nojo, to je celá ona." Usměji se a obrátím oči. „Páni, musím ti tu toho tolik ukázat." Roztočím se dokola. „Ani nevím, kde začít." Podívám se na něj.

„Nejprve se nadechni." Poručí mi a zastaví mě na místě.

Teprve teď mi dojde, že jsem až doteď zadržovala dech a všechno drmolila najednou. Až se divím, že mi vůbec rozuměl. „Tak fajn. Nejprve bychom ti asi měli odnést věci nahoru a vymyslet, kde budeš spát." Popadnu jeho tašku za jedno ucho a vydám se směrem ke schodům. Tašku táhnu za sebou.

„Počkej, vezmu to." Popadne ji za druhé ucho a zvedne ji do výše, jako by nic nevážila. A já ji sotva unesla.

„Máte to tu moc hezké." Řekne, když kráčíme po schodech do patra. „Trošku mi to tu připomíná váš starý dům. Zařizovala to tvoje mamka, mám pravdu?" Zeptá se ještě, když míjíme velký bílý vintage příborník a fotografie na zdích.

„Ano, celé je to tu její dílo. Taťka do toho zasahoval minimálně." Spiklenecky na něj mrknu. „Ale můj pokoj je čistě moje dílo." Náhle si vzpomenu na svůj starý pokoj v Keene. Na tu spoustu růžové barvy a růžiček, jelikož jsem jej měla už odmalička a tehdy jsem na růžové dost lpěla. Neříkám, že bych ji teď neměla ráda, jenom ji už nemusím mít na všem.

„Vzhledem k tomu, že nemáme pokoj pro hosty a pohovka v obýváku je na spaní dost nepohodlná, bude tvoje místo pravděpodobně tady." Otevřu dveře do svého pokoje. „Aspoň to bude jako dřív," zasměji se. „Když jsme byli menší, spávali jsme u sebe každou chvíli. Pamatuji si, že nám tvoje mamka vždycky večer vařila horkou čokoládu."