Láska podle melodie

35. Kapitola

„Sebastiane!" Vykřiknu vzápětí. Napůl sedí, napůl leží za pohovkou a patrně má velké bolesti.

„Lizzie." Zasténá potichu.

„Sebastiane, co se ti stalo?" Zeptám se vyděšeně a sehnu se až k němu. Ve tváři je popelavě šedý a oči má podlité krví. Vypadá ještě hůř, než asi před hodinou u našeho stolu. Opatrně vezmu jeho tvář do dlaní a pořádně si jej prohlédnu.

„Lizzie." Zamumlá znovu. Začnu panikařit. Tohle už jsem jednou zažila. Ale tehdy to bylo jiné, tehdy mu dokázali pomoci. Roztřesenýma rukama vytáhnu mobil a naťukám zprávu Chrisovi.

Sebastian. Hewitt. Nejvyšší patro. Pomoc. Hned.

Pár hloupých slov, ale přijde mi to jako celá věčnost, než je naťukám. Snad to Chris pochopí, zadoufám v duchu.

„Sebastiane," znovu mu nadzvednu obličej. „Podívej se na mě." Neochotně jej malinko proplesknu, jenom aby otevřel oči. „Co se to děje?"

Pokusí se na mě zaostřit, v tu chvíli se však na schodech ozve dusot nohou a vynoří se udýchaný profesor a v závěsu za ním Chris.

„Uhněte mi z cesty." Rozkřikne se profesor a nevybíravě mě odstrčí stranou.

„Sebastiane?" Zahřmí hlasitě a maličko s ním zatřese. „Co tu stojíte," rozkřikne se mým směrem. „Volejte záchranku." Na chvíli mě to úplně vyvede z míry. Ještě nikdy jsem jej neslyšela křičet. Na škole platí za toho největšího pohodáře z celého profesorského sboru a teď tu na mě hrubě křičí. Musí jít opravdu o vážnou situaci.

Znovu zvednu mobil, který jsem po té zoufalé zprávě odložila na zem a vyťukám 911. Když se ozve hlas, předám mobil Hewittovi, protože se nevzmůžu ani na slovo. Ten se na mě jenom naštvaně podívá, jeho pohled však změkne ve chvíli, kdy spatří můj vyplašený výraz a slzy, pomaličku stékající po tváři. S mírnějším výrazem si převezme mobil a začne udávat informace.

Chris si také všimne mého stavu a spěšně mě k sobě přitiskne, jenom chvíli před tím, než se mi podlomí nohy. Z té situace je mi na zvracení. Můj kluk tu leží v bolestech na zemi, neschopen slova, nad ním se sklání náš profesor hudby a já nejsem schopná ani zavolat záchranku. Místo toho se schovávám v objetí mého gay kamaráda. Jak ubohé. Správná hrdinka z románu nebo seriálu by všechno začala organizovat a ani na minutku by nezaváhala a já tu brečím jako malé dítě.

„Přineste mu vodu." Rozkřikne se znovu profesor a odněkud vyloví plastový kelímek. Ještě pořád se nad ním sklání a v obličeji se mu zračí obavy. „Honem."

Vymaním se z Chrisova sevření, popadnu pravou rukou kelímek a vrhnu se ke dveřím. Rozrazím je a vpadnu do místnosti. Ignoruji překvapené pohledy kluků, a ani mi nedojde, že jsem vtrhla na pánské toalety.

Naberu z kohoutku studenou vodu a už se řítím zpátky. Polovinu si jí vybryndám na rukáv mikiny, ale nezpomalím ani o fous. Doklopýtám zpátky k Sebastianovi, který mezitím alespoň o kousek otevřel oči.

Přiložím mu okraj kelímku ke rtům a zašeptám. „Napij se. Aspoň trošku." Převážná část vody mu steče po bradě na košili, ale podaří se mi do něj dostat alespoň pár kapek. Sundám si mikinu a zmuchlanou mu ji podložím pod hlavu.

Když se rozhlédnu kolem, neujde mi, že se Chris někam ztratil. Na mou otázku kam se mi dostane odpovědi o pár minut později, když se objeví na schodech a za ním s nosítky pár doktorů.

Odstrčí mě i profesora Hewitta stranou a úplně mi zacloní výhled na Sebastianovo skoro bezvládné tělo. Chris mě znovu pevně obejme a já zabořím hlavu do jeho ramene, jenom abych neviděla, co s ním všechno provádějí.