Láska podle melodie

Sebastian XIX.

Byla to chyba? Že jsem ji políbil? Byl jsem přesvědčený, že to také chce. Co když jsem se ale pletl?

Myšlenky mi neodbytně poletují hlavou celý večer. Neodvážím se jí napsat, natož tak zavolat, a vzmůžu se jenom na to, abych přidal jedinou písničku do svého seznamu. V noci se skoro vůbec nevyspím a další ráno jdu do školy s malou dušičkou.

Vydám se do školy o něco málo dřív a zastavím se u vchodu. Od doby, co chodí do školy společně s Chrisem, se vždycky přiřítí těsně před začátkem. Najednou mi někdo poklepe na rameno a vytrhne mě z mého zamyšlení.

Stojí tam, vlasy jí ve větru povlávají kolem obličeje, a zvědavě si mě prohlíží. „Ehm... Ahoj. Potřebuješ něco?" vykoktám a připadám si jako naprostý idiot, jak tu tak stojím.

„Můžu se tebou na chvíli mluvit?" zeptá se nervózně. „Face to face."

„Jo, klidně."

Ve chvíli, co to dořeknu, chytne mě za rukáv a táhne za roh budovy. „Co to - " snažím se zeptat, když v tom si mě přitáhne k sobě, stoupne na špičky a políbí. Automaticky jí zajedu rukou do hebkých vlasů a opětuji její polibek tak dlouho, dokud mi stačí dech.

Zamrzí mě, když se ode mě po celé věčnosti odtáhne. „Myslel jsem, že mě po včerejšku nebudeš chtít ani vidět," řeknu popravdě.

„Přemýšlela jsem," zkoumavě se na mě zahledí, „a něco mi pořád nejde do hlavy. Proč já? Proč tak najednou? Od začátku jsi mě nesnášel," řekne neochvějně.

„Já že jsem tě nesnášel? To ty ses na mě od první chvíle ani nepodívala. A při první příležitosti jsi mi vynadala," řeknu a snažím se nerozesmát. Vzpomenu si, jak jsem na ni od prvního dne hleděl jako na svatý obrázek.

„Promiň," zamumlá a na čele se jí objeví vráska.

„Ne, já bych se ti měl omluvit. Za všechno," zastydím se nad svým chováním a konečně to ze sebe dostanu. My dva už jsme spolu válčili dost dlouho a je jasné, že je to především moje vina. Kdybych si ji k sobě pustil dřív, mohl jsem být mnohem dřív doopravdy šťastný.

„Je to kvůli té holce, že ano," částečně uhodí hřebíček na hlavičku, ale zbytek jí nechci za žádnou cenu prozradit. Přikývnu.

„Bude to znít jako trapná výmluva, ale je to tak. Zalíbila ses mi od první chvíle. A v tom byl ten problém. S ní to bylo stejné. Nechtěl jsem, aby se to opakovalo," řeknu popravdě a zatlačím vzpomínky na NI hluboko do podvědomí.

„Já bych ti nikdy neublížila, to snad už víš," řekne trpce a uraženě se na mě podívá.

„Vím, ale tehdy jsem to nevěděl. A pak už bylo pozdě..."

„Ale nebylo," přitáhne si mě k sobě znovu a políbí mě. Potom se na mě potutelně usměje. „Pojď, jdeme do třídy."

♫

Vyjdu z těch sterilních bílých stěn a znovu mě sevře pocit bezmoci. Nelepší se to. Naopak, je to pořád horší a už nezbývá nic, co by ještě nevyzkoušeli. Po několika krocích se roztřeseně opřu o kamennou zídku a pohroužím se do svých myšlenek. Jak jsem to jen mohl dopustit? Jak jsem se jen do ní mohl zamilovat? A jak jsem mohl dopustit, aby se zamilovala ona do mě?

Přestože jsem věděl, že nám to nemůže vydržet a že jí hodně brzy velmi ublížím, nedbal jsem všech varování a pustili si ji k sobě blíž. Ale na druhou stranu, řekli mi, že mám žít, jak nejlépe to půjde. Že teď mám být šťastný. A to by bez Mii nešlo ani omylem.

Nevnímám okolní chlad a jediná, na co myslím, je ona. Na její nádherné oči, neústupné a vytrvalé, a přesto jemné. Na její plné rty, které, jak teď vím, chutnají po broskvích a jsou stejně měkké, jako vypadají. Na její dlouhé, zlatavé vlasy, které jí povlávají kolem obličeje, aniž fouká vítr.

Z myšlenek na ni mě vytrhnou zmrzlé ruce, které se mi zakryjí oči. „Lizzie?" zamumlám překvapeně a vezmu ty kousky ledu do svých dlaní.

„Deset bodů pro Nebelvír," zasměje se a stáhne svoje ruce, aby se mohla opřít o zídku vedle mě.

„Kde se tu bereš?" Že by něco zjistila a čekala tu na mě úmyslně? Neohrabaně ji políbím na špičku nosu.

„Jdu z knihovny, ještě jsem něco hledala k zítřejší obhajobě. Ale co tu děláš ty?" řekne klidně a podívá se na mě.

„Jo, taky něco takového," snažím se neznít ustaraně a radši rychle uhnu pohledem, protože vím, že vždy pozná, že lžu.

„Sebastiane, děje se něco?" prohlíží si můj obličej a mně dojde, že musím vypadat příšerně. Nečekal jsem, že tu na ni narazím, proto jsem se ani nesnažil nějak upravit.

„Nic mi není," řeknu a složím hlavu do dlaní, abych si promnul oči a dostal do tváří trochu barvy. „Proč se ptáš?"

„Vypadáš dost nezdravě," opáčí a stále mě přejíždí očima.

„Ehm, jo, asi jsem něco špatného snědl," zamumlám rychle. „Nic to není, nedělej si s tím hlavu." Přitáhnu si ji k sobě a položím si její hlavu na rameno, jenom aby mě už dále nepozorovala.

„Nechceš jít k nám? Je tu celkem zima," navrhne s nadějí v hlase, ale poslední co teď potřebuju je, aby měla více času přijít na to, co se mnou je.

„Dnes asi ne. Měl bych jít domů. Ale doprovodím tě," odlepím se od studené zídky a za ruku ji vytáhnu do stoje. „Zítra máme tu prezentaci, musíme být připravení. A víš, že když budeme spolu, nedokážeme se soustředit," mrknu na ni a zadoufám, že to přijme jako dobrý důvod.

„Máš pravdu," napjatě se usměje, ale něco v jejím hlase pořád zní pochybovačně.

Celou cestu se snažím znít co nejsebevědoměji a chrlím ze sebe jeden vtip za druhým, jenom aby o mě přestala mít starost. Když ji přede dveřmi políbím, na chvíli jí tváří přejde uvolněný výraz, v příštím okamžiku se jí v očích objeví ten závoj strachu a mně se nad tím sevře srdce.

Další dílek je tu :) Omlouvám se, že až dnes, ale nebyl čas a když jsem se do toho včera vrhla, zapomněla jsem, že teď má být část ze Sebastianova pohledu a místo toho psala z Miina... Ale aspoň teď mám nadepsaný další díl, kde se konečně něco málo dozvíte ;)

Co se se Sebastianem děje? Co tam ve skutečnosti dělal?

Chci vám ještě moc poděkovat za všechny vaše reads, votes a komentíky ♥ Překročila jsem hranici 60K přečtení, což mi přijde jako naprosto neuvěřitelné a ještě před pár měsíci by mě nenapadlo, že se něco takového vůbec může stát... Mám vás moc ráda ♥♥

Mějte se báječně, užijte si prosluněný víkend a snad někdy v týdnu přidám další část ;) Tentokrát se máte opravdu na co těšit :D Vaše Daisy.