Láska podle melodie

Sebastian X.

Jako vždy to není dobré. Víc než není dobré. Je to špatné. Horší než špatné. Je to děs.

Když opustím ty chladné bílé zdi a vrzající lino, či dlaždice, které při každém nervózním kroku vydávají ozvěnu, jako by se po nich prohánělo stádo nosorožců, a když konečně vyjdu z toho ostrého světla mléčně bílých zářivek, ujdu několik bloků a teprve když ze mě vyprchá alespoň polovina emocí, opřu se o kamennou zídku před knihovnou a jako vždy přemýšlím. O ní. O mně. O nás. Proč jí tohle dělám? Vím, že to nemá budoucnost, že to špatně dopadne a přesto jsem s tím ještě nepřestal. Není to dobré. Víc než není dobré. Je to špatné. Horší než špatné. Je to děs.

Všude kolem panuje těžká tma a krom několika pouličních lamp a ozářených oken domů je všude tma. Obloha je zatažená a není vidět ani měsíc, natož tak hvězdy. Miluji tuhle dobu. Dobu, kdy se všechno zklidní a ustálí, kdy na chvíli zavládne ve světě pokoj a klid, kdy můžu předstírat, že všechno je v naprostém pořádku. Dnes mi však předstírání není dopřáno.

Jak jí to mám ale jenom říct? Jak jí mám říct tu krutou pravdu, která mi zírá do tváře a pořád se přibližuje? Jak jí to jenom říct, aniž bych jí ublížil. Aniž bych jí způsobil trápení? Jednou to přijde. Zjistí to. A potom budu muset vysvětlovat, proč jsem jí o tom neřekl dřív. Co když se naštve? Co když mě už nikdy nebude chtít vidět? Co když mi neodpustí.

Tolik toho před ní tajím. Svou minulost, kterou si připomenu pokaždé, když si vyhrnu rukáv. Svou přítomnost, kterou vidím, když se podívám do zrcadla. A dokonce i svou budoucnost, kterou vidím jenom s velkými obtížemi.

Nemůžu to tajit do nekonečna. A pořád se ohlížet a kontrolovat, jestli je všechno tak, jak má být, a jestli jsem náhodou neudělal nějakou chybu a ona na to přijde. Už několikrát jsem měl namále.

S těžkým srdcem se dotáhnu domů a velkou obálku, kterou jsem dostal, odhodím na stůl. Nemůžu se na ni ani podívat.

Zalezu do svého pokoje a zkontroluju chat. Není tam. Dovleču se do koupelny. Zase ten stejný rituál. Nic však už nezabírá.

♫

 

Sebastian: Co noha?

Napíšu jí o pár hodin později, jenom abych se ujistil, zda jsem se ve svém odhadu se zlomeninou nepletl. Kdyby ano, byl by to průšvih.

Mia: Dobrá, děkuji.

Sebastian: Už nebolí?

Mia: Jenom trošku, ale nic to není.

Sebastian: Proč se mi vyhýbáš?

Mia: Já se ti nevyhýbám.

Snaží se mi odporovat, já však vím své.

Sebastian: Vyhýbáš. A nesnaž se říkat, že ne.

Mia: Toto jsme už jednou řešili. Proč mě nenecháš být?

Sebastian: Proč bych tě měl nechat být?

Mia: Nezačínej zase s tou tvou hrou.

Sebastian: Jakou hrou?

Mia: Vidíš, už to děláš zase. Pořád odpovídáš na otázku otázkou, člověk se pak o tobě nic nedozví.

Chytrá to holka. Co jiného mi ale zbývá? Nemůžu ji se nechat ptát, potom by jí přišlo divné, proč se jí nedostává odpovědí.

Sebastian: Co bys chtěla vědět?

Mia: Proč se tak měníš? Proč jsi jednu chvíli neskutečně milý, pozorný a starostlivý a v další se chováš jako naprostý hulvát? A proč mi říkáš Lizzie?