Láska podle melodie

36. Kapitola

Znovu se posadím na nepohodlnou plastovou židli. Potom však znovu vstanu a přejdu těch pár kroků k oknu, kde se na pár vteřin zahledím dolů na chodník, a potom se znovu vrátím na své místo. Toto opakuji každých pár minut už celé čtyři dny. Vždy sem jdu hned po škole a odcházím odsud, teprve když končí návštěvní hodiny.

Zatím mě k němu ještě ani jednou nepustili. Ať se ptám, kolikrát chci, vždy dostanu stejnou odpověď. Beru si s sebou i něco na čtení, nikdy však nejsem schopná udržet pozornost déle než dvě minuty. Nemám o jeho stavu sebemenší bližší informace a neustále se o něj bojím.

Znovu vstanu, tentokrát však zamířím k recepci. Za ní sedí žena ve středních letech, oblečená do bledě modrého úboru sester, který ostře kontrastuje s jejími tmavými vlasy. Vždy se na mě mile usměje a já jsem stoprocentně připravená zkusit svoje štěstí.

„Ehm..." Odkašlu si nervózně. V krku mám najednou obrovský knedlík.

„Ano?" Zvedne ke mně pobleskující oči od hromady papírů na stole.

„Dobrý den." Pozdravím ji slušně a snažím se nenápadně nakouknout do papírů a pátrám po Sebastianově jméně. „Chtěla jsem se zeptat na Sebastiana Stewarta." Vysypu ze sebe rychle.

„Jste z rodiny?" Opáčí mi automaticky. Ani bych nespočítala, kolikrát jsem tu otázku za poslední dny slyšela.

„Jsem jeho přítelkyně." Odpovím znova. „Prosím, potřebuju vědět, co s ním je." Zaškemrám a nasadím smutný pohled.

„Je mi líto, ale informace můžeme poskytnout jenom rodinným příslušníkům." Podívá se na mě smutnýma očima. Vypadá, že je jí opravdu líto, že mi nemůže nic říct.

„Prosím, nemůžete mi říct aspoň něco?" Zaměřím se na fotografii nad jejím stolem, na které je ona se třemi dětmi, s dívkou přibližně mého věku a dvěma chlapci okolo osmi let. Všichni mají její tmavé vlasy a menší z chlapců podědil i její mateřský úsměv. Snad by jako matka mohla být trochu shovívavější.

Znovu se na mě smutně usměje. „Je mi to moc líto, ale opravdu to nejde." Potom se však zamyslí. Pokývne na mě, abych se k ní naklonila, a já tak nedočkavě udělám. „Je stabilizovaný a v dobrých rukách. Pokud chcete zkusit zjistit nějaké informace, jeho ošetřující lékař je doktor Morris." Zašeptá potichu. Potom se oddálí, rozhlédne kolem a řekne o něco hlasitěji tak, aby ji zaslechli všichni v okruhu deseti metrů. „Ty sušenky opravdu nejsou složité, recept vám ráda přinesu." A spiklenecky na mě mrkne, když ke mně přistrčí talířek se sušenkami. Vezmu si tu nejvrchnější z hromádky a s úsměvem poděkuju.

Teprve když dojdu na svoje místo, zakousnu se do lahodné sušenky se štědrou dávkou čokoládových kousků a opražených mandlí. Nic tak dobrého jsem už dlouho nejedla.

Ještě dlouho poté, co dojím sušenku, sedím na jedné z židlí a luštím očima všechny jmenovky na bílých pláštích doktorů. Jednou se málem vrhnu na nesprávného, když se přehlédnu a zaměním doktora Morrise za Milese.

Když už to chci vzdát a vydat se domů, projde kousek ode mě vysoký štíhlý muž, asi kolem čtyřicítky a jeho jmenovka pyšně hlásá Peter Morris. Vystřelím ze židle jako namydlený blesk a stačím se mu pověsit na paty ještě před tím, než zmizí za rohem.

„Dobrý den, doktore Morrisi. Omlouvám se, jestli vás ruším, ale můžu se na něco zeptat?" Promluvím na něj ještě za chůze. Zastaví se a otočí mým směrem.

„Mám teď trochu naspěch," řekne při pohledu na hodinky, „ale pár minut obětovat můžu. Co potřebujete?"

Teď nebo nikdy. „Chtěla bych se zeptat na Sebastiana Stewarta." Vydrmolím rychle.