Láska podle melodie

Sebastian XX.

Obhajobu našeho případu jsme vyhráli. Přesně, jak jsem říkal.

Když ji vidím, jak stojí na improvizovaném pódiu a plynule pronáší svou řeč, nemůžu z ní spustit oči. Je tak překrásná a nenucená, zlehka pohazuje hlavou, když se na mě otáčí a rozdává úsměvy na všechny strany. Tohle je Mia. Moje Mia.

Ještě nikdy jsem nebyl tak šťastný. Konečně mi všechno v životě vychází. Nenapadá mě jediný způsob, jak by se to mohlo pokazit.

♫

„Lizzie? Lizzie?" Konečně odtrhne pohled od okna a podívá se na mě.

Prvních náznaků si všimnu už v neděli odpoledne. Roztěkaně kolem sebe těká očima a na nic se nesoustředí. Chvílemi zírá do prázdna a mě úplně vypouští. Řekl jsem snad něco špatně? Udělal jsem něco? Nebo že by...? Tu poslední myšlenku rázně zatrhnu a dál si ji prohlížím. Opravdu nevypadá dobře. Tváře má bledší než obvykle a její dokonalé rty nejsou roztažené v úsměvu.

I její podivný klid u filmu je až zarážející. Normálně by mi každé dvě minuty šeptala něco do ucha, teď se o mě však jenom pohodlně opře a bez jediného komentáře pozoruje poslední díl Hobita až do konce závěrečných titulek. Jednu chvíli se jí obličejem mihne zvláštní pohled. Něco jako rozhodnutí. A mě to z nějakého důvodu vyděsí.

♫

Do hudebny vstoupí jako poslední. Rozhlížím se kolem sebe celou tu dobu, co tu čekám, a když ji spatřím stát smutně ve dveřích, sevře se mi srdce. Tohle nepřináší nic dobrého.

Pozoruji ji očima, jak pomaloučku a váhavě kráčí k profesoru Hewittovi a něco mu tiše říká. Ten jenom se smutným pohledem kývne hlavou a Mia si nastoupí do čela. Kolem najednou zavládne ticho a dvacet párů očí se upře na ni. Na jedinou dívku na celém Lighthallu, která jak tuším, tu moc dlouho už nebude.

„Slyšela jsem, že když člověka něco trápí, je tu u vás takovým zvykem, že může zazpívat," řekne chraplavě. „Chci nejdřív zazpívat," pokračuje, „potom vám to všechno vysvětlím."

Podívám se doprava na Chrise a tomu se v obličeji zračí stejně nechápavý výraz, jako všem ostatním. Takže ani jemu nic neřekla. Najednou se cítím o trochu míň ublíženě, protože to aspoň znamená, že nejsem jediný jí blízký člověk, koho z té novinky vynechala. A z Chrisova štěněčího pohledu cítím i malou špetku zadostiučinění. Potom se však ozvou první tóny kytary a mně doopravdy dojde, o co tu jde.

I saw the light fade from the sky
On the wind I heard a sigh
As the snowflakes cover my fallen brothers
I will say this last goodbye

Zpívá překrásně. Slova jí sklouzávají ze rtů jako lehká peříčka a nesou se místností. Dívám se, jak sklouzne očima ke Chrisovi a zabolí mě, když se mému pohledu vyhýbá. Potom se naše oči na chvíli střetnou a já v těch jejích zahlédnu neuvěřitelnou bolest. Snaží se přemoct slzy, ale oči se jí skelně lesknou už od první sloky.

We came all this way
But now comes the day
To bid you farewell
Many places I have been
Many sorrows I have seen
But I don't regret
Nor will I forget
All who took the road with me

Celou dobu mě propaluje očima a mně je také do pláče. Potom přijde ta poslední věta a ona odtrhne svůj pohled.

I bid you all a very fond farewell.

„Chtěla jsem se s vámi touto písní rozloučit," řekne velmi slabým hlasem a rozhodí rukama ve svém typickém gestu. „Musím odejít, dostala jsem dopis z Boltonovky..."

Mám pocit, že říká ještě něco dalšího, ale já už nic z toho nevnímám. „Odejít..." zní mi v hlavě jako kolovrátek. A potom „Bolton." 200 kilometrů odsud.

„Nepatřím sem." Znovu rozhodí rukama.

„Patříš sem víc, než kdokoliv jiný. Musíš zůstat," vyhrknu bez přemýšlení. „Jsi naše součást. Jsi součást sboru, součást týmu. Nemůžeš jen tak odejít. Zůstaň, Lizzie," netuším už, jak jí zabránit, aby odešla.

„Promiňte," zašeptá sotva slyšitelně a vyběhne z místnosti.

Několik vteřin sedím jako opařený. Nemůže přeci odejít. Potom se bleskově zvednu a bez jediného dalšího slova vystřelím z místnosti.

„Lizzie!" zavolám na dívku, klopýtající na vysokých podpatcích pryč od školy. „Lizzie, nedělej to. Neodcházej," zavolám ještě, když už ji mám na dosah.

„Já musím, Sebastiane," zvedne ke mně oči plné slz. „Ředitel mě tu nechce. To povolení bylo jenom dočasné, jenom dokud mě nepřijmou na Bolton," vysype ze sebe.

„Ty jsi to věděla? Že budeš muset odejít?" podívám se na ni ublíženě. Jak mi o tom mohla neříct?

„Ano. Věděla. Proto jsem se snažila držet ode všech odstup. Ublížilo by mi, kdybych vás musela opustit," chce ještě něco říct, ale zůstane mlčet.

„A když s ním promluvíme? Kruci, Lizzie, musí to nějak jít udělat. Nedovolím ti jenom tak odejít. Ne teď, když jsem se zamiloval," řeknu naplno.

Vytřeští svá obrovská kukadla v němém úžasu a zadívá se mi do očí. Nadzvednu jí hlavu a netrpělivě ji políbím. Nedopustím to. Nedopustím, aby mi zmizela.

„Promiň, Sebastiane," zamumlá však v příští chvíli a bleskově odejde.

♫

Mrsknu batohem do kouta a praštím dveřmi od svého pokoje. Svalím se na postel jako pytel starých brambor a nepřítomně zírám na prasklinu na zdi.

Ještě ani doopravdy neodjela a už mi tak moc chybí. Slzy se mi derou do očí.

„Zlato?" objeví se ve dveřích pokoje mamka. „Stalo se něco?"

„Musí odjet. Na Bolton," vyplivnu to, jako by to bylo sprosté slovo.

„To děvče?" Zeptá se a odloží koš s prádlem na podlahu, aby si mohla sednout vedle mě na postel.

„Jo," zamumlám bez výrazu.

„Nedá se s tím něco udělat?" přejíždí mi rukou po ramenou, jako by mi byly tři.

„Nedá."

„A když promluvím s ředitelem?" přes tvář jí přejde úsměv.

„Myslíš, že to pomůže?" podívám se na ni a konečně mi trošku svitne naděje.

„Je to můj bratr, tak co myslíš," potutelně se usměje a ne chvíli v ní úplně vidím sebe.

„Jsi nejlepší," vyhrknu a vrhnu se jí kolem krku. Překvapí mě, jak je tahle silná žena, které toho život tolik připravil, maličká.

„Pro tebe cokoliv, zlatíčko," zašeptá mi do ramene. „Aspoň tohle pro tebe můžu udělat."

Další dílek je tu :) Po trošku delší době a přiznávám, že je kratší, ale snad vám to příště vynahradím. Kapitolku věnuji Terka128, protože mi jedním svým komentářem vnukla báječný nápad.

Krom psaní, poslouchání písniček a sledování filmů mám totiž ještě jeden koníček - a tím je pečení. Tak jsem dostala takový nápad, že bych tu na Wattpadu mohla vytvořit něco jako takovou kuchařku. Vždy bych přidala některý ze svých oblíbených receptů. Ale neybyly by to jenom recepty, vždy by u každého byl i kraťoučký příběh a ty příběhy by se postupně prolínaly. Tak co myslíte? Byl by o to zájem?

S Láskou podle melodie určitě nepřestanu, uvažuju už i o dalším díle, toto by bylo spíš takové odlehčení, tak se nemusíte ničeho bát. ;)

Přeji všem krásný víkend, užijte si sluníčko a volno a těším se na vaše názory v komentářích ;) Vždycky mi neskutečně zvednete náladu ♥

Mějte se báječně, Vaše Daisy :)