Láska podle melodie

8. Kapitola

Řidič nás vysadí o půl čtvrté před Liamovým domem. Přesněji řečeno před několikapatrovou moderní novostavbou. Údivem mi spadne čelist.

„Tady bydlíš?" Udiveně si prohlížím celý dům. Teda pokud se tomu dá říkat dům.

„Ne, to je sousedovo." Mávne rukou. „Dobře, dělám si srandu. Ano, tady bydlím." Otočí se ke mně. „Tak jdeme dál, nebo tu budeme celé odpoledne stát?" Natáhne ke mně ruku a dovede mě k proskleným vstupním dveřím. Ještě než je otevře, zachytím ve skle odraz postavy v modré košili stojící na rohu. Jako bych viděla... Ale ne, to je jistě jenom klamný jev. Pro jistotu se otočím, ale nikoho tam stát neuvidím. Potřesu hlavou, abych ty myšlenky vyhnala, a pak vstoupím dovnitř.

Budova je zevnitř stejně úchvatná jako zvenčí. To se ovšem nedá říct o útulnosti. Do očí zde bije až přehršel bílé a šedé barvy a každý kousek působí neosobním dojmem. Spíš než domov to připomíná operační sál. Je tu dokonce i tak čisto, že by se tu dalo operovat.

Liam mě zavede skrz několik chodeb a místností do soukromé studovny. Je o dost menší, než jakou máme ve škole, ale pořád je větší než náš obývací pokoj. A to už je co říct. Usadím se k nejbližšímu stolu a rozložím kolem sebe své učebnice.

„Takže, kde chceš začít?" Zeptám se a přehrabuju se přitom v poznámkách.

„No, největší problémy mi dělá literatura a jazyky, tak pokud by to šlo, začal bych asi tím." Omluvně se na mě usměje.

„Tak jo, jdeme na to." Zasměju se a vytáhnu učebnici.

♫

S učením skončíme po dvou a půl hodinách. Po této době uděláme docela solidní pokrok. Když už se chystáme končit, ozvou se na naleštěné podlaze těžké kroky.

„Netušil jsem, že jste tu." Promluví k nám hluboký hlas. Zprudka se otočím.

Za mnou stojí v nažehleném šedém obleku s úzkým proužkem a bleděmodré kravatě asi čtyřicetiletý muž. Uhlově černé vlasy už mu začínají prokvétat stříbrem, nicméně to mu neubírá nic z jeho přirozené přitažlivosti. Zaměřím se na jeho obličej a najdu v něm Liamovy oči. Tyto jsou však tvrdé a chladné, postrádají veškerý cit.

„Dobrý den pane Sandersi." Pozdravím slabým hlasem. Zalétne ke mně očima, a když zmerčí moji uniformu, zarazí se. Nakonec však promluví směrem k Liamovi.

„Večeře je v sedm. Tvoje přítelkyně se na ni může zdržet." Pokývne mým směrem, otočí se a zase odspěchá pryč.

Liam se na mě podívá. „Nemusíš tu zůstávat, jestli nechceš. Otci řeknu, že jsi už musela jít, není to problém." Jeho oči však říkají něco jiného.

„Zůstanu ráda," odpovím místo toho.

Deset minut před sedmou k nám doklapou další kroky. Liamova maminka. Tentokrát se otočím na ženu středního věku, s pečlivě urovnaným kostýmkem, vysokými lodičkami a uhlazenými vlasy. Oči jí zakrývají brýle se silnými obroučkami, ale úsměv zdědil Liam po ní. Usměju se na ni zpátky.

„Za pár minut bude večeře tak by bylo dobré, se přesunout do jídelny." Oznámí nám oběma. Pak se otočí jenom ke mně. „Zůstaneš tu na večeři, nebo ne? Ty jsi..." Na okamžik se zamyslí a tak její větu doplním.

„Mia, jmenuju se Mia." Řeknu a natáhnu k ní ruku. Energeticky mi s ní potřese. Když ji konečně pustí, zavede nás do jídelny. Celou cestu se ode mě takřka nevzdálí a neustále vyzvídá. Je možná až trošku zvědavá, ale oproti Liamovu otci je mi mnohem milejší.