Láska podle melodie

33. Kapitola

„Vstávej!" Šťouchnu do Sebastiana loktem. Neohrabaně se vyhrabu z pohovky, na které jsem včera večer usnula v dost zvláštní skrčené pozici. Sebastian vedle mě se už také probouzí.

„Co se stalo?" Promne si oči a rozhlédne se kolem. „Kde jsem se tu vzal?" Vytřeští oči.

„No kde asi. Usnuli jsme. To pečení muffinů je nebezpečné." Zasměji se a snažím se protáhnout ztuhlý krk.

„Už ti nikdy nebudu pomáhat. Dívej, jak to pak dopadá." Rozesměje se Sebastian a přeletí očima tu tunu muffinů všude kolem. „Kde jsou vlastně vaši?" Úsměv vystřídá zděšení.

„Mamka musela do New Yorku na konferenci a taťka ji doprovázel. Původně jsem mohla jet taky, ale vidíš." Rozhodím rukama. Potom zachytím svůj odraz v zrcadle a zděsím se. Pod očima mám rozmazané kruhy řasenky a vlasy mi odstávají do všech stran. Ještě mám na sobě i tričko ze včerejška, plné skvrn od těsta a polevy, které ani zástěra nezachránila. Sebastian na tom však není o moc líp.

„To nám to krásně vyšlo..." Zasměje se Sebastian a znovu mě stáhne k sobě na pohovku.

„Sebastiane, kluci tu budou každou chvíli a my ještě nemáme muffiny ani v krabičkách." Plácnu ho po ruce, ale neodtáhnu se a dovolím mu, aby mě políbil. V tu chvíli se rozdrnčí zvonek u dveří. „Vidíš? Co jsem říkala." Sebastian pustí moji ruku a já doběhnu otevřít.

„Ahoj, přišel jsem se zeptat, jestli ještě nepotřebuješ s něčím pomoct, než dorazí kluci." Vychrlí na mě hned ve dveřích Chris. „Jak to vypadáš?" Podiví se vzápětí.

„Ale to nic, usnula jsem na gauči." Snažím se tu situaci nějak zamluvit.

„Ty tu někoho máš?" Zeptá se, když si všimne kabátu na věšáku a bot na rohožce.

„Ehm, stavil se tu Sebastian, aby mi pomohl naskládat všechny muffiny do krabic." Začnu rychle vymýšlet výmluvu.

„On tu byl i přes noc?" Zeptá se Chris podezřívavě, zatímco věší svůj kabát vedle toho Sebastianového.

„Ne, stavil se tu brzo ráno, dokonce mě vzbudil." Zalžu. Přijde mi to bezpečnější.

„Aha." Odtuší Chris, ale mám neblahé tušení, že mi moc nevěří. Pak si vzpomenu na skvrny od těsta na Sebastianově mikině a jeho mírně zmačkaný ranní vzhled. Snad si toho Chris nevšimne.

„Pojď dál, můžeš nám pomoct." Zavedu ho dál do obývacího pokoje a zůstanu užasle stát, když spatřím Sebastiana. Sundal si mikinu, kterou teď nikde nevidím, takže ji nejspíš schoval, aby zahladil stopy po pečení. Na sobě má teď jenom kostkovanou košili s dlouhým rukávem a vypadá svěže a upraveně, jako by sem opravdu přišel až ráno. Jeho hrnek od čaje je taky v nedohlednu a přes opěradlo stoličky u pultíku je přehozená jenom jedna zástěra. Veškeré důkazy toho, že tu je už od včerejšího dopoledne, jsou perfektně zahlazeny.

„Díky." Naznačím bezhlesně. Zachytí můj vděčný pohled a usměje se.

„Čau Chrisi." Kývne na pozdrav. „Koukám, že nejsem jediný, koho napadlo se za Miou stavit dřív a trošku jí pomoct co?" Pozdraví ho vesele, zatímco se Chris rozhlíží a zkoumá každičký milimetr místnosti, aby našel něco, co by odhalilo naši malou lež.

Nic však nenajde a na tváři se mu rozhostí klidnější výraz. „Jo, chtěl jsem se taky trochu zapojit," řekne poměrně přátelským tónem. „Je docela nefér, že ji do toho Hewitt tak navezl." Potom se otočí ke mně. „Jak jsi to prosím tě všechno zvládla?" Otáže se a přejede očima po hromadě muffinů.

„Pracovala jsem dlouho do noci." Potajmu mrknu na Sebastiana. „Taky podle toho vypadám." Ukážu na svoje oblečení. „Seskládáte zatím ty papírové krabice, ať tam ty muffiny můžeme naskládat? Potřebuji se jít převléct." Nejsem si jistá, jestli je rozumné je dva nechávat v jedné místnosti, vypadám však dost komicky a malá úprava mi rozhodně neuškodí.

„Jasně, není problém." Řeknou skoro jednohlasně. Ještě jednou oba přejedu pohledem a ujistím se, že všechny nože jsou bezpečně uzavřené v šuplíku a potom odspěchám nahoru, abych ze sebe zase udělala člověka.

Vytáhnu ze skříně své nejpohodlnější rifle a teplou květovanou mikinu a vlasy si stáhnu do drdolu. Potom si v rychlosti vyčistím zuby a přelíčím obličej. Nechci je nechat moc dlouho o samotě, tak všechno dělám ve spěchu. Teprve když si potřetí tužkou málem vypíchnu oko, malinko zpomalím. Když usoudím, že nebudu dělat ostudu, seběhnu dolů.

Kluci sedí každý na jednom konci jídelního stolu a skládají dohromady papírové krabice, které se hezky kupí na hromádku uprostřed stolu.

Sejmu z hromádky první dvě krabice a odspěchám do obýváku, abych do nich začala skládat muffiny. Zbytek týmu tu bude co nevidět.

Když podruhé procházím kolem Sebastiana, zlehka mě chytne za ruku a zašeptá. „Ta mikina je pod gaučem." Skloním rychle hlavu a mám co dělat, abych se nerozesmála nahlas, a odspěchám do obýváku.

Kolem čtvrt na osm už mám všech dvě sta muffinů přeskládaných v krabičkách, které čekají naskládané v komíncích na odvoz. Asi o patnáct minut později se znovu rozdrnčí zvonek u dveří, signalizující příjezd několika dalších kluků.

Navalí se dovnitř jako velká voda a začnou rychle přenášet těžké krabice do auta, stojícího na naší příjezdové cestě. Berou je po dvou a po třech, jenom aby to už měli za sebou.

„Tak jedete, nebo ne?" Křikne na nás jeden z nich, když jsou všechny krabice bezpečně na svých místech a už se chystají nasedat.

„Jo, moment." Zavolám na ně zpátky a natáhnu se po svém kabátě. Hodím po Sebastianovi ten jeho a potom se bleskově zachumlám. Chris nás podezřívavě pozoruje, jako by se znovu snažil zjistit, jestli tu Sebastian přespal, nebo opravdu přišel až ráno.

V autě se opřu o Sebastianovo rameno a na moment zavřu oči. Jedeme hodně pomalu, protože venku je pod bodem mrazu a v noci očividně mrholilo. Teprve po nějaké chvíli si všimnu, že se Sebastian podivně ošívá a tiskne si žaludek.

„Děje se něco?" Zašeptám mu kousek od ucha.

Okamžitě složí ruku a nasadí úsměv. „Nic, jsem jen trochu hladový." Zamumlá a nasadí nepřesvědčivý úsměv.

Znovu se o něj opřu, nepříjemný pocit, který se mi však usídlil v mozku, se mě stále drží a nechce zmizet ani po přemlouvání. Něco mi napovídá, že mi neříká tak úplně pravdu.

„V kabelce mám müsli tyčinku, jestli máš hlad." Nabídnu mu obezřetně.

„To je dobré, ukořistím si něco tam." Zamumlá znovu a políbí mě na čelo. Jeho hlas má však zvláštní podtón.

Opět se o něj opřu a snažím se nemyslet na to, co mi tají...

Jsem tu zase :) Omluvte prosím krátkost kapitoly, i to, že ji přidávám až dnes, ale je to teď všechno hrozně hektické a na psaní mi nezbývá vůbec žádný čas... :\ Včera jsem měla opravdu mizerný den, tak jsem pro jistotu nic nepsala, protože jsem si nebyla jistá, co bych byla schopná svým postavám hrozného provést... (nějaký ten rozchod či smrt je docela pravděpodobná... :D )

Jak se vám líbila kapitolka? Co říkáte na jejich spolupráci? Co je Sebastianovi?

Chci vám hrozně moc poděkovat za všechny vaše reads, votes a překrásné komentíky, nad kterými vždycky úplně roztaju. Nevím, jak to děláte, ale vždycky mi hrozně zvednete náladu. Moc děkuju ♥♥

Tak si užijte kapitolku, která je možná na trochu delší dobu, než je u mě obvyklé, poslední, ale slibuju, že se pokračování pokusím přidat co nejdříve. :) V neděli mi to možná nevyjde, protože v sobotu mě čeká úžasné dobrodružství, a ve středu mám zase závěrečnou, ale budu dělat vše, co je v mých silách. :)

Tak zase na chvíli paa :) Vaše Daisy ♥