Láska podle melodie

55. Kapitola

Sebastian umírá. To je první věc, která mi ráno přijde na mysl. A já s tím nemůžu nic dělat. Pomyslím si vzápětí a znovu se rozpláču.

„Mio?" strčí hlavu do pokoje mamka. „Co se děje?" Ustaraně se posadí na postel a začne mě hladit po hlavě.

A v tu chvíli jí to všechno povím. Několikrát se zadrhnu a znovu se rozpláču, ale nakonec ze sebe dostanu úplně všechno. I to, že jsem jej ztratila.

„Zlatíčko," houpe mě v náručí jako malé dítě. „Všechno se spraví, uvidíš."

„Nespraví," zahuhlám přes slzy. „Sebastian umírá.

„Mám zavolat jeho mamce? Nebo komukoliv jinému?" utře mi z tváří slzy a starostlivě si mě prohlíží.

„Ne, nikam nevolej. Můžeš mě teď prosím nechat samotnou?" odtáhnu se od ní a zalezu zpět pod peřinu. Zabořím hlavu do polštáře a nepřítomně zírám před sebe.

Mamka mě ještě naposledy pohladí po hlavě a potom vstane. „Kdybys něco potřebovala, tak zavolej," řekne a opustí můj pokoj. Dveře nechá lehce pootevřené.

Slyším ji, jak jde dolů po schodech a potom se o něčem baví s taťkou. Jejich hlasy se pomalu stupňují, ale ničemu z toho nerozumím. A ani rozumět nechci. Je mi jasné, že se baví o mně.

V neděli odpoledne se v mém pokoji zjeví Chris s Darrenem. Patrně jim volala mamka, aby mě trochu rozveselili. Vzdala už veškeré pokusy mě vytáhnout z postele. Studený oběd ještě pořád leží nedotknutý na pracovním stole. Už druhý den nic nejím, a přesto se mi na stole objevují stále další a další jídla.

„Co se děje, Mio? Myslel jsem, že se k sobě se Sebastianem vrátíte," řekne Chris a vrhne se i s Darrenem ke mně. Každý si sedne z jedné strany na postel.

Bez pobízení jim povyprávím celý příběh. Tentokrát už nebrečím, jenom monotónním hlasem vyprávím. Ani jeden z nich mě nepřerušuje, jenom mě soucitně svírají kolem ramen. Když zakončím svoje vyprávění, Chris se prudce zvedne a vytáhne mě na nohy.

„Tak jo, dost už bylo pláče," řekne a začne mě popostrkovat směrem ke koupelně. „Přišli jsme tě zase dát do kupy."

„Chrisi, já nechci. Nechte mě být," začnu se bránit a chci se znovu vrátit do postele. Propadnout se do říše spánku, kde mi ze mě samotné není špatně.

„Žádné takové," řekne rázně, vytáhne ze skříně čisté tričko a kraťasy a vrazí mi tu hromádku do ruky. „Teď se hezky osprchuješ, umyješ si hlavu a potom vymyslíme, co dál," přejde pohledem ode mě k obědu na stole. „Pravděpodobně tě nakrmíme," po tváři mu přejde slabý úsměv. Najednou jsem i za tento prchavý kousek štěstí ráda.

„Díky," zašeptám a zapluju do koupelny. Když v zrcadle spatřím svůj odraz, vyděsím se. Oči mám červené a opuchlé a tváře jakbysmet. Vlasy mi trčí na všechny strany a slepují se do zplihlých pramenů. Rty mám od pláče celé rozpraskané. Odtrhnu svůj pohled od zrcadla a pustím si vodu. Důkladně se osprchuju, a když konečně vylezu ze sprchy, cítím se jako znovuzrozená. Sprcha je opravdu kouzelné zařízení.

„No, hned je to lepší," otočí se ke mně Chris, když vyjdu z koupelny a suším si vlasy ručníkem. „A teď musíš něco sníst."

Přistrčí ke mně talíř s mým obědem. Silou vůle do sebe nasoukám kousky masa a několik brambor. Zelených fazolek se ani nedotknu. Každé sousto mi v ústech roste na dvojnásobek.

„Tak je to lepší," pochválí mě Darren jako malé dítě.

„Je to od vás moc milé, kluci, ale tohle nemusíte dělat," řeknu a odstrčím zpola snězený oběd.