Láska podle melodie

51. Kapitola

„Dobrý den, pane profesore," zaklepu na rám dveří a vejdu do místnosti. Hewitt ke mně zvedne hlavu od hromady papírů, kterou má na stole před sebou.

„Mio, výborně, jsem rád, že tě tu vidím. Myslím, že jsem pro vás našel perfektní - "

„Já na krajském zpívat nebudu," přeruším ho.

Nechápavě se na mě podívá, otevře pusu, jako by chtěl něco říct a v příštím okamžiku ji zase zavře. „Cože?" zeptá se nevěřícně. „Jak? Proč? Kdy?" padají z něj nesouvislé věty a koulí očima kolem sebe. Papíry mu vypadnou z rukou a rozletí se po podlaze. Ani si jich nevšimne, stále nechápavě hledí na mě. V tu chvíli mám chuť se začít zavrtávat do země a vynořit se někde v Austrálii. Nebo radši ani tam ne.

„Nemůžu. Nemůžu se vidět se Sebastianem a trávit s ním dlouhé hodiny nacvičováním duetu. Prostě nemůžu," řeknu zahanbeně. „Vím, že to zvládnete. Tu minulou soutěž jste nevyhráli díky mně, ale díky tomu, že jste neskutečně dobří. Nepotřebujete mě, abyste dosáhli vítězství. Diváci i publikum vám během chvíle padnou k nohám."

„Mio," nasadí prosebný výraz.

„Nemůžu. Omlouvám se," řeknu a potlačuju pláč. Potom se otočím na podpatku a zmizím ze třídy.

Zastavím se teprve ve chvíli, kdy ztěžka dosednu na židličku v poslední lavici. Za chvíli bude zvonit na první hodinu a do třídy se ještě stále trousí někteří studenti. Překvapeně zpozoruji, že místo vedle mě je ještě stále prázdné. Když konečně zazvoní, uleví se mi. Ještě nějaký čas můžu strávit bez Sebastianovy přítomnosti.

Když se však neukáže ani následujících několik dní, proti své vůli si o něj začnu dělat starosti. Vzpomenu si na ty tři zmeškané hovory od něj. Aby mě profesor neviděl, opatrně vytáhnu z tašky mobil a podívám se na protokoly. 22:22, 22:24 a 22:31. Nezvyklá doba na telefonáty. Dokonce i u nás. Až to vypadá, jako by se mě snažil zoufale sehnat. „Co když se mu něco stalo?" prolétne mi hlavou. Chris zachytí můj vystrašený pohled.

„Děje se něco?" naznačí nehlasně ústy.

„Nic důležitého," odpovím stejným způsobem.

Hned jak skončí hodina, vytočím jeho číslo. „Prosím, ať jsem jenom paranoidní a on je v pořádku. Ať mé tušení není správné," vyšlu nahoru tichou prosbičku.

Hovor ihned spadne do hlasové schránky. „Nemůžu teď odpovědět. Nejspíš dělám něco důležitého, nebo co je pravděpodobnější, snažím se vytočit Lizzie. Po zaznění tónu mi nechte vzkaz. Nebo ne. Jak chcete. Mluvit vám do toho nebudu. Možná," se smíchem utichne.

Ukončím hovor. Při bezstarostném tónu jeho hlasu se mi sevře srdce. Ani si to nezměnil. Pořád tam mluví o mně.

„Nevíte, co je se Sebastianem?" pošeptám klukům, zatímco se snažím odvážit přesné množství hydroxidu sodného. Pracovní pulty jsou v laboratoři pro tři lidi, a protože chybí i Aaron, přesunula jsem se ze svého typického místa k Chrisovi a Darrenovi.

„Proč to chceš vědět?" zeptá se naoko lhostejně Chris, z jeho hlasu však čiší jistá podezřívavost.

„Jenom tak. Dlouho nebyl ve škole a nikdo o něm nemluví. Ani se nijak nehlásí."

„Víš přece, že je to u něj obvyklé," řekne tentokrát klidnějším hlasem Darren.

„Ano, ale přeci jenom..."

„A proč tě to vůbec zajímá?" podívá se na mě Chris podezřívavě. „Vždyť jste se přece rozešli."

Při jeho slovech mě znovu píchne u srdce. Sebastian mi hrozně chybí, přestože mi rozhovor s Benem o víkendu trochu pomohl. Snažil se mě celé dva dny rozesmát, a já se laskavě podvolila, jenom aby se kvůli mně přestal trápit.